fop 360

Poslední dobou zvažuji, že si ke své zrcadlovce znovu pořídím nějaký kompakt. Především pro případy, kdy není možnost si větší foťák brát sebou nebo prostě když chci mít sebou něco pro dokumentaci "kdyby něco".
Foťák sice mám v mobilu, ale to je kvalitativně nepoužitelné zařízení.

Na první červnový víkend připadly mé kulaté narozeniny. Podle mne to není důvod k nějakým oslavám, takže jsem rád, když se mi podaří naplánovat nějakou pracovní cestu nebo vůbec někam zmizet. Místo "zamyšlení" nad dalším uplynulým rokem života jsem si tentokrát odjel pročistit hlavu do horské přírody.

Na další víkendový, jarní výlet jsem předposlední květnovou neděli vyrazil se Zdeňkem. Právě on taky navrhl, že bychom se tentokrát mohli podívat do okolí Plzně.

Na přednášky a promítání z cest moc nechodím. Sice se občas najsou jedinci, kteří dokáží vyprávět poutavě, ale většinou to nejsou "klasičtí" cestovatelé, ale lidi nějak "ujetí".
 Když mi proto přišla esemeska s pozváním na večer s vyprávěním o dobrodružné cestě za mexickými šamany, nebyl jsem si jistý, co za taškařici to bude.

Jaroslava Duška znám z televize, potažmo z českých filmových komedií, které nejsou zrovna mým šálkem čaje. Proto mne nabídka na návštěvu jeho představení v Divadle Archa poněkud zaskočila. Navíc mi kolega v práci řekl, že to rozhodně není "Ten" Dušek, jakého bych si mohl představit právě z těch filmů a že to představení je pro diváka poněkud "náročnější".

Asi před měsícem jsem využil hezkého nedělního odpoledne a po návštěvě výstavy Dokoupila jsem šel procházkou přes Hrad dolů na Malou Stranu, kde jsem si vyšlápnul pár schodů a prohlédl si nově zpřístupněnou bývalou pozorovatelnu STB Kajka ve věži u Chrámu sv.Mikuláše.

O architektu Kaplickém jsem prvně slyšel někdy před dvěma roky, kdy se začalo diskutovat o jeho vítězném návrhu na novou budovu Národní knihovny. Náhodou jsem ho tenkrát zahlédl, když parkoval naproti našeho bývalého sídla na Perucké. Ani jsem netušil, že tam je sídlo Asociace pro urbanismus a územní plánování.  

Kulturně naladěn divadlem jsem se vrátil domů a v televizi zrovna dávali Uvolněte se prosím, kde hostem byl výtvarník Jiří Georg Dokoupil. Z ukázek jeho tvorby toho na obrazovce moc poznat nebylo, ale zaujalo mne, co a hlavně jak povídal o konceptuálním umění, postmodernismu a nepřímo o expresi, neoexpresionismu.

Po dlouhé zimě jsem pocítil nejen potřebu vyrazit do prosluněné přírody, ale taky se trošku probudit i kulturně. Docela dlouho jsem plánoval navštěvu nějakého divadla, ale pořád ne a ne se k tomu dostat. Jedním ze zdrojů informací o kulturním dění je pro mne televizní magazín Kultura.cz. A právě tam jsem se někdy koncem ledna poprvé dověděl o hře Arnošta Goldflama U Hitlerů v kuchyni.

Zauvažoval jsem nad tím, kolik času denně věnuji zbytečným úvahám. Zbytečné je třeba ztrácet čas sledováním české "politické" scény. Češi a nemyslím tím národ jako spíš lidi žijící v této zemi, jsou už po několik generací tlupa bez zásad, mravních hodnot, bez sebemenší snahy nést za své jednání zodpovědnost, bez jasné vize do budoucna, bez morálních vzorů.