Spřátelené blogy

Jizerské běžkování

Pavlův blog - 13. Leden 2012 - 15:59

Na závěr starého roku jsme se s Davidem rozhodli, že podnikneme nějaký ten silvestrovský výšlap. Původně jsme se chtěli vydat do Špindlerova Mlýna a odtud vystoupat buď na Zlaté návrší, nebo vyšlápnout až na samotný hřeben a projít tak zbytek vrcholové partie Krkonoš, jejíž zdolání nám v červnu zhatila nepřízeň počasí. Nakonec jsme ale výlet do Krkonoš zavrhli. Jednak na hřebeni nemělo být úplně ideální počasí a hlavně jsme se obávali masy lidí, která zatarasí nejen samotné horské středisko, ale i většinu příjezdových cest. A tak jsme se raději vypravili do Jizerských hor. Nejdříve jsme plánovali, že zdoláme druhý nejvyšší vrchol české části tohoto pohoří, 1122 metrů vysokou Jizeru, ale nakonec se náš plán jaksi sportovně zvrhnul a my jsme ráno do auta přibalili běžky…

31.12.2011 – Trasa Smědava – Jizerka, 13,2km

V sobotu dopoledne jsme tak vyrazili přes Liberec, Raspenavu a Hejnice k horské chatě Smědava, která stojí nedaleko důležité křižovatky na Jizerské lyžařské magistrále. Při průjezdu Libercem a dokonce i podhorskými Hejnicemi by člověk vůbec nehádal, že budeme za několik desítek minut lyžovat, protože podél cesty nebyl sníh buď vůbec (Liberec, Raspenava), anebo v pouze minimálním množství (Hejnice). Se znepokojením jsme sledovali také teplotu vzduchu, která se neustále držela nebezpečně vysoko nad bodem mrazu.
Zlom nastal teprve v serpentinách při stoupání na samotnou Smědavu. Nejdříve se u silnice objevily první hromady odhrnutého sněhu a za chvíli jsme už jeli po zasněženém asfaltu. Samotná Smědava naštěstí leží v nadmořské výšce 848 metrů a sněhová pokrývka v jejím okolí byla více než dostatečná. Online zprávy o stavu běžeckých tratí nelhaly a my měli před sebou rolbou upravenou magistrálu. Jediným problémem se ukázalo být parkování. Parkoviště u horské boudy bylo totálně přeplněné, ale naštěstí se včas uvolnilo jedno kýžené místo a my mohli vyběhnout do stopy.

Jak je z mapy patrné, naše trasa nejdříve vedla 1km po silnici směr Desná a Tanvald, která je v zimním období uzavřena, aby mohla být využívána výhradně běžkaři. Na rozcestí Na kůrovci jsme odbočili vlevo, čímž jsme se napojili na trať populární Jizerské padesátky. Stejně jako o týden později závodníci, i my jsme hned na prvním dalším rozcestí odbočili doprava a podél jižního úbočí Černého vrchu (1025m) jsme pozvolna stoupali až na Vlašský hřeben. Výjezd nebyl nikterak náročný, snad jenom závěrečná pasáž vedoucí na vyhlídku U bunkru (942m) byla trochu ostřejší, ovšem odměnou nám byl krásný výhled mezi zasněženými stromy do údolí na vodní nádrž Souš i následující sjezd na Jizerku.

Po dobrém obědě jsme se odpojili z trasy zdejšího legendárního závodu a vydali jsme se po Jizerské silnici, která byla opět upravena jako běžecká trať, zpátky na Smědavu. Po krátkém, celkem nenáročném, úseku k mostu přes říčku Jizerku nás čekalo více než tří kilometrové táhlé stoupání, které už bylo trochu cítit v nohách i v rukách. Není divu, že jsme si v kulminačním bodě v nadmořské výšce 930 metrů u zimního kiosku s chutí oddechli a zároveň se pokochali krásnými panoramaty zasněžených Jizerských hor. Znovu jsme se napojili na trať Jizerské padesátky, ale už jenom na krátký 1,5km dlouhý sjezd na Smědavu. Tam náš tří hodinový výlet (samozřejmě včetně oběda) skončil.

2.1.2012 – Trasa Bedřichov – Hřebínek – Olivetská hora, 14,2km

V pondělí jsem do Jizerských hor vyrazil sám. David se před blížícím se zkouškovým obdobím ponořil do studia a já jsem se vydal prozkoumat další úseky Jizerské padesátky. Bohužel počasí se od soboty výrazně změnilo. Tedy dole v nížinách ani ne, ale změna nastala hlavně v těch výše položených partiích, kde se citelně oteplilo a místo sněžení začalo pršet. Sněhová pokrývka se tak znatelně ztenčila, ale i přesto zůstaly v Jizerských horách solidní podmínky pro výlet na běžkách.
Tentokrát jsem vyrazil přes Liberec do Bedřichova. Auto jsem zaparkoval u tamního lyžařského stationu a po žluté jsem vyrazil do kopců. Bohužel hned na začátku jsem si uvědomil, že při pokusech o běžkování není občas na škodu lyže trochu namazat. Zatímco v sobotu se dalo kopce vybíhat klasickou technikou (nebo v mém případě skluzem, který ji měl co nejvíce připomínat), v pondělí lyže prokluzovaly natolik, že kopce bylo třeba zdolávat výhradně bruslením. A v té chvíli se samozřejmě ozvala třísla a také ruce namožené ze soboty. Jenže na nějaké mazání už bylo v kopcích pozdě.

Sníh se na některých místech začínal měnit na hustou břečku a já se vydal do souboje z kopcovitým terénem. Výběh na rozcestí U nové louky ještě docela šel, ale boj s táhlým stoupáním na Hřebínek už byl docela na krev. Nahoře na rozcestí u kiosku však zvítězil sportovní duch a já se rozhodl, že se do Bedřichova nebudu vracet úplně stejnou cestou, nýbrž jsem se opět napojil na trať Jizerské padesátky a vydal jsem se směrem k Bílé kuchyni. O tom, jak jsem si k tomuto rozhodnutí gratuloval ve stoupání na Olivetskou horu, nelze při pohledu na výškový profil dlouze pochybovat. Nakonec jsem byl rád, že jsem se ke kulminačnímu bodu v nadmořské výšce 872 metrů vůbec vydrápal.
Následující dvou kilometrový sjezd by se mohl jevit jako odpočinkový úsek, jenomže na mokrém sněhu tentokrát lyže nejely tak, jako v sobotu na prašanu, a ruce byly občas nuceny pracovat trochu nad plán. Z posledních sil jsem ještě absolvoval výběh ke Gregorovu kříži a také návrat na rozcestí U nové louky a táhlý dva kilometry dlouhý sjezd do Bedřichova jsem už vítal s neskrývanou úlevou.

Takhle nějak tedy probíhalo mé lyžařské vzepjetí na přelomu starého a nového roku. Teď, když píšu tento článek, to pomalu začíná vypadat, že by se sníh mohl objevit i na běžkařských tratích na Táborsku – v okolí Jistebnice a u Polánky. Tudíž by mé lyžařské snažení mohlo mít brzkého pokračování…

Kategorie: Spřátelené blogy

Do nejvyšších pater Jizerských hor

Pavlův blog - 11. Leden 2012 - 18:32

První říjnový víkend jsme trávili s Radkou v Turnově a mně nenapadlo nic lepšího, než využít abnormálně teplého počasí a vyrazit po týdnu zase na nějaký výšlap. Zatímco minulý víkend jsem se pohyboval po Dachsteinském masívu, tentokrát jsem se rozhodl pro túru v nedalekých Jizerských horách. A průvodce jsem si s sebou vzal nad míru povolaného, protože Radčin bratr David má toto nevysoké ale nesmírně přitažlivé pohoří na okraji Frýdlantského výběžku coby skautský vedoucí podrobně prochozené. Společně jsme nakonec zvolili pohraniční lokalitu nad Hejnicemi a naším hlavním cílem se stal nejvyšší bod české části Jizerských hor, 1124 metrů vysoký Smrk. V sobotu 1. října 2011 jsme proto vyrazili přes Liberec, Oldřichov a Raspenavu do Lázní Libverda, které byly naším výchozím bodem.

Km 0,0 – Lázně Libverda, Jizerská chata, 491m, 9:01

Při průjezdu Lázněmi Libverda necháváme stranou placená parkoviště a snažíme se posunout co nejblíže k východnímu okraji obce, neboť tak ušetříme dobré dva kilometry, které bychom jinak museli zdolávat pěšky. Vhodné místo na zaparkování nakonec nacházíme až u nefungující Jizerské chaty, která stojí ve svahu přímo na okraji lesa. Plácek pod vzrostlými stromy je už sice plný, ale jedno místečko ještě přece jen zbylo na okraji příjezdové cesty.
Opouštíme tedy našeho motorového oře a vyrážíme po červené vstříc prvnímu stoupání. Asfaltová silnička nás po necelém kilometru přivádí k chatě Hubertka. Tady nejen že stoupání zdaleka nekončí, ba právě naopak se stává ještě příkřejším. Lesní pěšina, kterou od Hubertky pokračujeme vzhůru, má místy sklon až 17,5%. Výšlap od Hubertky měří jeden kilometr a na jeho konci nás čeká nejen napojení na pěknou asfaltovou cyklostezku, ale hlavně podstatně mírnější stoupání a tudíž konečně nepatrná úspora sil, neboť až dosud jsme nabírali výšku víc než poctivě. No, však jsme se také během necelých dvou kilometrů dostali o více než 400 metrů výš.
Následují poklidné tři kilometry, během kterých se po pravé straně objevují první pěkné výhledy dolů do údolí na obec Bílý Potok i na protější hřeben okolo Smědavské hory. Výhledy a kochání krásnou přírodou narušuje pouze neustálé uskakování před cyklisty, kterých sem za téměř letního počasí vyrazila opravdu spousta.
Idylická část výšlapu končí až u odbočky na stezku s všeříkajícím názvem Nebeský žebřík. Poslední fáze výstupu na Smrk sice měří už jenom necelý kilometr, jenže během tohoto krátkého úseku zdolává převýšení téměř 200 metrů. A to ještě můžeme být rádi, že je dneska hezky, za deště se prý vyšlapaná pěšinka mění na Nebeský potok.

Km 5,8 – Smrk, 1124m, 10:32

Po modré se tedy vydáváme do boje s prudkým svahem, jehož sklon místy dosahuje až 31%. Na stezce je docela rušno, naštěstí spíš ve směru dolů, takže se sice dost často vyhýbáme více či méně zdatným důchodcům, ale na druhou stranu můžeme doufat, že nahoře nabude takový nával. Výšlap jde nakonec docela dobře a po nějakých 25 minutách se před námi konečně objevuje rozhledna na vrcholu Smrku.
Přesněji řečeno, samotná rozhledna s točitým schodištěm a dvěma vyhlídkovými plošinami nestojí přímo na vrcholu. Samotný nejvyšší bod hory se nachází asi 71 metrů východně od ocelové konstrukce u dřevěného totemu. Tady se také nachází trigonometrický bod, jehož nadmořská výška činí 1124,10m. Samotný vrchol druhé nejvyšší hory Jizerských hor je dost oblý, takže se jedná spíše o náhorní plošinu porostlou nevysokými smrky. Respektive, mám-li být úplně přesný, ony z té náhorní plošiny vlastně vystupují vrcholy dva. Ten západní okolo rozhledny leží ještě v Čechách, zatímco ten druhý, východní, se již nachází za státní hranicí na polské straně, je o jeden metr nižší a jmenuje se Smrek.
Nebýt rozhledny, moc zajímavé výhledy by se na Smrku asi nekonaly. Ještě že tu od roku 2003 stojí 23 metrů vysoká ocelová stavba, která nabízí opravdu úchvatné výhledy do okolí. Na severní straně je dobře patrné Nové Město pod Smrkem, na západní straně lze dohlédnout až k Frýdlantskému zámku, na jižní straně se otevírá krásné panorama další části Jizerských hor s dominantní Jizerou a nejkrásnější je asi výhled na východ. Tam se totiž zvedá nejen sousední polský vrchol Stóg Izerski (1107m), ale za ním je vidět i nejvyšší vrchol celých Jizerských hor Wysoka Kopa (1126m) a především mohutný Krkonošský hřeben, na kterém bezpečně rozeznáme siluetu Zlatého návrší, Vysokého Kola a díky skvělé viditelnosti dokonce i Sněžky! Dobře patrný je také typický obrys polské horské boudy Wavel nad Sněžnými jámami, kterou jsme měli před sebou již během našeho červnového přechodu Krkonoš. Tenkrát jsme se na ni ovšem dívali z opačné strany.

Km 6,7 – Tabulový kámen, 1085m, 11:23

Hora Smrk kromě vrcholové vyhlídky nabízí ještě jednu zajímavost - v blízkosti náhorní plošiny se totiž dlouhá léta stýkaly hranice třech zemí – Čech, Slezska a Lužice. Trojmezí je dnes označeno pomníkem, který se nazývá Tabulový kámen, a nachází se asi 600 metrů severovýchodně od rozhledny.
Toto zajímavé místo samozřejmě nelze nenavštívit, a tak se poté, co jsme si do sytosti užili krásných panoramatických výhledů, vydáváme po modré na východ ke státní hranici, kde podél patníků pokračuje na sever polská turistická stezka. Pěšina postupně klesá až do nadmořské výšky 1072 metrů k hraničnímu kamenu č.64/4. Tady do roku 1792 stávat tzv. Dresslerův smrk, na kterém byla od roku 1628 připevněna tabule označující majitele jednotlivých sbíhajících se panství. Když smrk padl, byl na jeho místě vztyčen masivní hraniční balvan s číslem 111, který byl ve 20. letech minulého století nahrazen výše zmíněným hraničním patníkem běžných rozměrů. Dnes už se tu sice na česko-polské hranici sbíhají pouze dvě česká katastrální území (Lázně Libverda a Nové Město pod Smrkem), ale přesto tento kdysi významný souběh třech hranic neupadl v zapomnění. V roce 2008 byl totiž na české straně instalován kamenný hranol s tabulí, na které jsou vyvedené erby všech třech zemí a také popis místa v českém, polském a německém jazyce.

Km 9,0 – český pramen Jizery, 963m, 12:05

Od Tabulového kamene se vracíme zpátky na Smrk. Původně jsem měl v plánu pokračovat na polskou stranu Jizerských hor a postupně zdolat celý hřeben včetně Wysoké Kopy. Jenomže to bychom se už dost vzdálili od Lázní Libverda a museli bychom sestoupit do Harrachova. Tam by pro nás musel někdo dojet nebo bychom se museli k výchozímu místu nějak dostat autobusem. Navíc je David ještě nějaký nastydlý, tak prozatím plán na přechod hřebene padá a my se vracíme dolů pod Nebeský žebřík.
Dole pod chodníkem začíná stezka, která je v mapě vyznačena čárkovaně, a která má vést po vrstevnici k českému prameni Jizery. Padá rozhodnutí, že ten pramen prozkoumáme, a tudíž odbočujeme opět na východ vstříc smrkovému porostu. Cesta není nijak zvlášť udržovaná a tak jsme docela zvědaví, kam nás vlastně dovede. Nakonec se dostáváme na rozrytý blátivý palouček, kde nás skromná dřevěná cedulka vítá u pramene Jizery.
Je docela překvapující, že český pramen Jizery není nijak upraven, o turistickém značení přístupové cesty ani nemluvě. Vždyť se jedná o nejdůležitější tok celého zdejšího regionu! Je pravdou, že český pramen je méně vydatný a jako hlavní pramen Jizery bývá označován ten na polské straně na úbočí hory Stóg Izerski. To ovšem nic nemění na skutečnosti, že by významný český tok měl svoji pouť začínat přece jen na o něco důstojnějším místě.
Pro úplnost doplním, že Česká Jizera stéká po jižním úbočí Smrku, obtéká 923 metrů vysoké návrší Smrčínek a okolo Smrkové cesty míří na nedaleké Rašeliniště Jizery, kde se stéká se svým polským souputníkem. Po několik dalších kilometrů pak čím dál mohutnější koryto Jizery tvoří státní hranici s Polskem. U Horního Kořenova Jizera definitivně zatáčí do českého vnitrozemí a na své pouti postupně protéká například Semilami, Železným Brodem, Turnovem, Mladou Boleslaví, Benátkami a v obci Lázně Toušeň se vlévá do Labe. Jizera tedy náleží do povodí Severního moře, zatímco toky pramenící na severním úbočí Smrku již paří do povodí moře Baltského. Hřebenem mezi Smrkem a Stógem Izerskim tudíž prochází hranice rozvodí dvou moří.

Km 12,5 – Paličník, 944m, 13:03

Po krátké návštěvě neutěšeně vypadajícího pramene Jizery, mimochodem po Lužnici a Labi letos již mého třetího navštíveného pramene významné české řeky, se vracíme zpátky pod Nebeský žebřík a napojujeme se na Smrkovou cestu. Asi kilometr se držíme na asfaltové cyklostezce a potom na rozcestí Na písčinách odbočujeme západním směrem na modrou turistickou cestu, která po úbočí Klínového vrchu vede na další rozcestí. Pod Klínovým vrchem se vydáváme po žluté k Paličníku, což je návrší se skalnatým vrcholkem, který je zpřístupněn po krátkém ocelovém žebříku a několika kamenných schodech. Vrcholová plošina zabezpečená ocelovým zábradlím se nachází v nadmořské výšce 944 metrů a nabízí krásné výhledy na Smrk, na sousední Klínový vrch s Pytláckou skálou a především dolů do údolí na obec Bílý Potok. V odpoledním Slunci se žloutnoucími korunami listnatých stromů v okolí je ten výhled naprosto jedinečný!
Škoda, že nás na Paličníku dohnala hlučná česko-německá grupa, jinak bychom se tam asi kochali o něco déle. Takhle raději sestupujeme ze skály dolů a pokračujeme dál po žluté do údolí Hájeného potoka.

Km 17,9 – chata Hubertka, 625m, 14:37

Opouštíme tak definitivně vrcholové partie Jizerských hor a čeká nás docela příkrý sešup dolů. Klesání k Bártlově boudě, která se nachází na okraji obce Bílý Potok, si občas nic nezadá s Nebeským žebříkem. Aby nebyl sestup příliš stereotypní, musíme cestou dvakrát zajímavým způsobem překonat koryto Hájeného potoka. Jednou jej musíme přeskákat po kamenech, protože voda odnesla celý most, zatímco na dalším místě sice lávka zůstala, ale v tak podroušeném stavu, že na ni raději našlapujeme jen velmi zlehka.
Po třech kilometrech jsme konečně u Bártlovy boudy a čeká nás poslední dnešní stoupání. Po zelené se teď totiž musíme dostat zpátky k chatě Hubertka, která leží o nějakých 110 metrů výš a o 2,3km dál. Napojujeme se tedy na kvalitní asfaltku a ukrajujeme poslední stovky metrů do kopce. Krátce před půl třetí jsme na Hubertce.

Km 18,8 – Lázně Libverda, Jizerská chata, 491m, 15:10

Vzhledem k tomu, že jsme dnes pořádně nic nejedli, dopřáváme si na chatě nějaké to drobné občerstvení, než se po asfaltové cestě vydáme zdolat poslední kilometr naší cesty. K autu už to máme jenom z kopce, takže není kam spěchat. Naše pěší túra nakonec končí u Jizerské chaty krátce po třetí hodině odpolední.
V teplém, skoro letním, počasí to byl velice příjemný výlet v krásném prostředí Jizerských hor. Nebýt větrného počasí na rozhledně na Smrku, tak bychom ho dokonce absolvovali celý jen v tričku s krátkým rukávem. Kdo by to byl 1. října čekal!

Na závěr přidávám výškový profil naší 18,8km dlouhé túry.

Kategorie: Spřátelené blogy

Výšlap na Taubenkogel (2328m)

Pavlův blog - 5. Leden 2012 - 17:49

Po předchozích celkem povedených výletech do hor mě v září docela zaujal kolegův nápad, že bychom mohli pokořit nejvyšší vrchol Dachsteinského masívu. Leč nápad je věc jedna a fyzická připravenost věc druhá. A já ve svoji kondici v té době zrovna dvakrát důvěru neměl. Tudíž jsem tento zajímavý záměr prozatím odložil na pozdější dobu, ale myšlenka vyrazit na masív nad Halštatským jezerem už v hlavě zůstala. A když na poslední zářiový víkend roku 2011 slibovala předpověď azurově slunečné počasí, nebylo nad čím váhat. Tentokrát se ke mně přidal soused Roman a společně jsme v sobotu 24.9. brzy ráno vyrazili do rakouské Solné komory.

Našim cílem se stal severní okraj Dachsteinského masívu nad městem Obertraun. Samotný výlet jsme nakonec omezili na jeden den, což asi nebyl úplně nejlepší nápad, neboť jsme se díky tomu dostali do nepříjemného časového presu. I přesto, že jsme do Rakouska vyrazili již krátce po páté hodině ranní. Solná komora sice od nás z Jižních Čech není úplně nejdál, ale i tak 272km dlouhá cesta přes Linec, Gmünden, Ebensee, Bad Ischl a Hallstatt do Obertraunu zabrala téměř čtyři hodiny drahocenného času.
Na místo samotné jsme tedy nakonec dorazili až těsně před devátou hodinou. Auto jsme zaparkovali na prostorném neplaceném parkovišti u dolní stanice lanovky Dachsteinseilbahn a po rychlé snídani jsme vyrazili vzhůru na masív.

Dachsteinseilbahn

Lanová dráha Dachsteinseilbahn začíná jižně od obce Obertraun v nadmořské výšce 608m. Celkem se skládá ze třech úseků. První vede z Obertraunu do stanice Schönbergalm (1350m) a měří 1734 metrů. Tento úsek byl vybudován v roce 1951 a lanovka jej dnes překonává rychlostí 28,8km/h. V okolí první stanice jsou k vidění dvě jeskyně – Lední a Mamutí, takže mnoho návštěvníků vyjede pouze sem a dál na vrchol masívu už ani nepokračuje.
Druhý úsek je nejdelší, zároveň zdolává největší převýšení a po 2285 metrech končí až pod vrcholem hory Krippenstein v nadmořské výšce 2090m. Lanovka se zde pohybuje rychlostí 36km/h a doba jízdy činí necelých šest minut. Oba úseky byly v roce 2007 rekonstruovány a dnes jsou operovány zcela novými kabinami, které pojmou až 60 osob. Závěrečný třetí úsek měří 1623 metrů a vede z Krippensteinu dolů do údolí na dachsteinskou náhorní plošinu do stanice Gjaidalm, která leží v nadmořské výšce 1791m. Tento úsek byl otevřen jako poslední v roce 1961 a dodnes zde jezdí původní žluté kabiny.
Mezi jednotlivými úseky se přestupuje, ale odjezdy kabin na sebe navazují, takže se v moderních rekonstruovaných přestupních stanicích čeká jen minimálně.
V září 2011 jsme zaznamenali tyto ceny:
Lanovka (všechny tři úseky) - 14€ (dítě do 16 let), 25€ (dospělý), 35€ (1 dospělý+dítě), 41,5€ (1 dospělý+více dětí), 53,5€ (2 dospělí+dítě), 60€ (2 dospělí+více dětí).
Lanovka (první úsek) + vstup do jedné z jeskyní (Ledové nebo Mamutí) - 15€ (dítě do 16 let), 27€ (dospělý), 38€ (1 dospělý+dítě), 45€ (1 dospělý+více dětí), 58€ (2 dospělí+dítě), 65€ (2 dospělí+více dětí).
Lanovka (první úsek) + vstup do obou jeskyní (Ledové i Mamutí) - 19€ (dítě do 16 let), 32€ (dospělý), 45€ (1 dospělý+dítě), 54€ (1 dospělý+více dětí), 68€ (2 dospělí+dítě), 77€ (2 dospělí+více dětí)
Lanovka (všechny tři úseky) + vstup do obou jeskyní - 21€ (dítě do 16 let), 35€ (dospělý), 50€ (1 dospělý+dítě), 60€ (1 dospělý+více dětí), 75€ (2 dospělí+dítě), 85€ (2 dospělí+více dětí).

Krippenstein (2108m)

Krippenstein je nejvyšší vrchol severní části Dachsteinského masívu. Na jeho severním úbočí byla v nadmořské výšce 1968m vybudována ocelová vyhlídková plošina Pět prstů, která skutečně na první pohled připomíná otevřenou dlaň s pěti rozevřenými prsty, které trčí do prostoru. Návštěvník tu má pod nohami několika set metrovou propast a před sebou úžasný výhled na Halštatské jezero a městečka Hallstatt i Obertraun. Za nádherného počasí, na které jsme měli štěstí i my, lze odsud přehlédnou úžasné panorama alpských vrcholků, které se táhnou, kam jen oko dohlédne. Ten výhled je skutečně fantastický!
K vyhlídce vede od stanice lanovky asi 1km dlouhý široký chodník, který na západním úbočí míjí startovací svah paraglidistů. Ti odsud startují k vyhlídkovým letům dolů k Halštatskému jezeru. Během naší návštěvy jich odsud odlétalo hned několik desítek.
Nedaleko startovacího svahu stojí pěkná kamenná kaple, u které odbočuje užší chodník vedoucí na samotný vrchol Krippensteinu s nevelkou vyhlídkovou terasou. Odsud se naskýtají nádherné výhledy na dachsteinskou náhorní plošinu i na jižní hřeben, který se zvedá až k nevyššímu vrcholu celého masívu, 2995 metrů vysokému Hoher Dachsteinu. Samotná nejvyšší hora spolkových zemí Štýrsko a Horní Rakousko však při pohledu z Krippensteinu není tou úplně největší dominantou. Mnohem působivěji se jeví o něco bližší oblý vrchol Hoher Gjaidstein, který je ovšem o plných 201 metrů nižší. Stejně tak majestátně se jeví skalnatý hřeben, který se z náhorní plošiny zvedá ještě před jižním masívem. Tento hřeben se nazývá Taubenkogel a pro nás se stal nakonec hlavním cílem našeho dachsteinského výšlapu.

Cesta na Taubenkogel (2328m)

Samotný Taubenkogel je od Krippensteinu vzdálen 4km vzdušnou čarou. To na první pohled nevypadá nijak zákeřně, jenomže v cestě je velice členitá náhorní plošina, která klesá do nadmořské výšky cca 1790m. Cestou z Krippensteinu je tedy třeba nejprve sestoupit dolů do údolí a potom teprve zahájit výstup ke skalnatému hřebeni. Je pravda, že sestup lze absolvovat i lanovkou, neboť dole leží konečná stanice třetího úseku Gjaidalm, jenomže my jsme nakonec krátce před polednem začali hrdinně klesat po šotolinovém chodníku pěšky. V našem časovém presu to asi nebyl úplně nejlepší nápad, byť nám 2,1km dlouhý sestup z Krippensteinu zabral pouze nějakých 40 minut. Dole v Gjaidalm station jsme totiž zjistili, že odsud poslední lanovka odjíždí už v 16:40, tj. asi za čtyři a půl hodiny. Pokud ji nestihneme, budeme muset do Obertraunu šlapat po svých.
Naštěstí má podle směrové cedule výšlap na hřeben trvat necelé dvě hodiny. První fáze cesty z Gjaidalm station vede po širokém chodníku směrem na chatu Schilcherhaus, ale hned na prvním rozcestí je třeba odbočit vlevo na stezku č. 615. Šotolinová cesta pak mírně stoupá až ke komplexu budov Oberfeld Kaserne v nadmořské výšce 1830m. Tady je třeba projít mezi plechovými boudami a pokračovat stále rovně. Odbočka vlevo totiž vede na okruh ke kříži Heilbronner.
Za Oberfeld Kaserne začíná první trochu ostřejší stoupání. Chodník tu na 300 metrů dlouhém úseku stoupá o 100 metrů výš. Následuje pozvolné stoupání v členitém rozeklaném terénu mezi sněžnými jámami až k rozcestí (1954m), kde se od turistické stezky odděluje vpravo trasa č. 657 vedoucí na chatu Simony Hütte (2 a půl hod.), která je oblíbeným výchozím místem pro výstupy na Hoher Dachstein.
Trasa 615 pokračuje stále rovně. Následuje další příkřejší stoupání, během kterého chodník překonává magickou hranici 2000m.n.m. a dostává se až na samotné úpatí horského hřebene. Skalní masív je zde ovšem strmý a tak stezka odbočuje ostře vlevo podél stěny a na chvíli se dokonce i mírně svažuje. Klesání však nemá dlouhého trvání a o nějakých 300 metrů dál začíná nástup do příkré skalní stěny, ve které chodník traverzuje prudce vzhůru. Stoupání sice není technicky nijak náročné, přesto je třeba pečlivě sledovat turistické značení, které je pečlivě a nahusto nakreslené na kamenech a skalních výstupcích.
My s Romanem jsme se u nástupu do stěny rozdělili a vzhůru na hřeben jsem tak vyrazil sám. Samotný výstup nakonec trval přesně 39 minut a na jeho konci mě čekalo nejen krátké brodění sněhem, ale hlavně krásný výhled na sousední Hoher Gjaidstein i na majestátní Hoher Dachstein s Halštatským ledovcem. Na druhé straně se v horském masívu už skoro ztrácel oblý Krippenstein, který se z nadmořské výšky 2328 metrů zdál malinký a nevýrazný. A všude okolo se rozprostíralo nádherné alpské panorama, kterému dnes dalo slunečné počasí obzvláště vyniknout.
Bohužel po čtvrt hodině strávené na liduprázdném nejvyšším bodě hřebene jsem musel kochání ukončit a zahájit sestup do údolí, neboť do odjezdu poslední lanovky z Gjaidalm station už zbývalo jenom něco málo přes dvě hodiny. To by samo o sobě stačilo, jenomže nám by se nesmělo vymstít ono rozdělení s Romanem dole pod hřebenem. Sraz jsme si domluvili pouze na dálku posunky a jak už to tak bývá, tak jsme se na smluveném místě samozřejmě minuli a následovalo asi půlhodinové hledání, během kterého jsem nejdříve sestoupil k rozcestí s chodníkem na Simony Hütte a následně zase vystoupal zpátky na úpatí Taubenkogelu. Naštěstí jsme se s Romanem nakonec zdárně našli a po padesáti minutách zrychlené chůze jsme před půl pátou dorazili do Gjaidalm station. Poslední lanovkou jsme se přesunuli na Krippenstein a odtud dolů zpátky na parkoviště u Obertraunu.

Zde je výškový profil našeho výšlapu:

Výšlap na Taubenkogel

Výšlap na Taubenkogel je poměrně pohodový, snad jenom závěrečný úsek vyžaduje trochu toho fyzického úsilí. Nicméně při nástupu do skalní stěny jsem potkal 70ti letého pána opírajícího se o hůl, který se právě vracel z hřebene s nadšením, jaký že je to na hoře krásný rozhled! Jak je vidět, nic není nemožné. A ty výhledy z vrcholu za dobré viditelnosti opravdu stojí za to. Škoda jen, že jsme příliš času strávili na Krippensteinu, a v další fázi dne jsme museli dohánět časové manko. Jenže ona ta panoramata s Halštatským jezerem byla natolik úchvatná, že jsme se jich prostě nemohli nabažit.
Z Dachsteinského masívu jsme tak navštívili jen nepatrnou část a hned se vyrojilo několik dalších potencionálních cílů, které by letos stály za námahu. Ať už výšlap na majestátní Hoher Gjaidstein, přechod celého masívu z Obertraunu až do Ramsau, nebo výstup na samotný Hoher Dachstein. Uvidíme…

Kategorie: Spřátelené blogy

Na skok k Bodamskému jezeru

Pavlův blog - 16. Prosinec 2011 - 17:15

Po návštěvě Lichtenštejnského knížectví, o které jsem psal v minulém článku, jsme s Davidem rozbili stan na rakouské straně trojmezí se Švýcarskem a noc jsme strávili na břehu řeky Rýn. V neděli 21. srpna jsme se probudili do dalšího slunečného dne, a protože jsme byli ze sobotní túry v horách už dostatečně přismažení, rozhodli jsme se, že neděli pojmeme víc oddechově a že to hlavně s pobytem na přímém Slunci nebudeme moc přehánět. Padl tím plán na přesun Vorarlberských Alp a na nějaké další horské túry. Naopak jsme se celkem rychle shodli, že by mohla být velmi zajímavá návštěva německého města Kostnice na břehu Bodamského jezera, které z našeho nočního stanoviště nebylo zase tak vzdálené. Přece jen, pro nás Čechy má Kostnice dosti specifický význam, a když už jsme se ocitli tak relativně blízko, bylo by škoda toto město nenavštívit. Tak tedy vzhůru po stopách mistra Jana Husa!

Ráno vstáváme v půl osmé a po krátké snídani z vlastních zásob balíme stan a plánujeme směr naší další cesty. Nejdříve bude třeba dotankovat naftu. Pokud si ze všech tří okolních zemí máme pro nákup pohonných hmot vybrat tu pro nás nejvhodnější, pak samozřejmě vítězí Rakousko. Nafta tam vychází na nějakých 33Kč, zatímco ve Švýcarsku i Lichtenštejnsku se její cena blíží spíš ke 40Kč. Z našeho provizorního tábořiště proto vyrážíme do nedalekého Feldkirchu, kde doplňujeme nejen nádrž, ale také povážlivě se tenčící zásoby pitné vody.
A teď už vzhůru do Kostnice která je odsud vzdušnou čarou vzdálena nějakých 57km. Město samotné leží na jihozápadním okraji Bodamského jezera a pro nás nejschůdnější cesta povede opět přes Švýcarsko. Opět se nabízí použití dálnice, která vede podél Rýna k jezeru a potom ještě pokračuje podél jeho jižního pobřeží zhruba do půli cesty za město Arbon. Jenže když už jsme si doteď dálniční známku nekoupili, tak teď už ji kvůli těm nějakým 50km pořizovat nebudeme. Cesta po dálnici by sice byla možná malinko rychlejší, ale taky o dost delší než trasa skrz kanton Sankt Gallen.
Pro průjezdu rakouskými osadami Paspels a Meiningen proto na levém břehu Rýna dálnici pouze podjíždíme a dál pokračujeme údolím až do města Altstätten. Tady se ovšem ráz krajiny dramaticky mění, neboť jsme dorazili do podhůří horského masívu, který teď budeme muset překonat. Před námi se objevují první serpentiny, které nás z nadmořské výšky 460m postupně vedou o 600 metrů výš až na horský hřeben. Naše cestovní rychlost rapidně klesá, tím spíš, že se nám do cesty přimotal jakýsi cyklistický závod. Jeho účastníci ze všech sil šlapou do pedálů, jenomže jejich výkonnost je kardinálně rozdílná, takže je peloton natažený téměř po celém kopci. Ještě že v protisměru není příliš velký provoz. Místy i tak docela litujeme, že jsme se přece jen nevydali po dálnici. Nic na tom nemění ani krásné výhledy do údolí a na čím dál více se vzdalující lichtenštejnský horský masiv okolo Kuhgratu, který jsme včera zdárně zdolali.
Konečně jsme nahoře a v dalších nekonečných serpentinách klesáme až do hlavního města kantonu, Sankt Gallenu. Škoda, že nemáme čas na krátkou zastávku, ale ty serpentiny nás docela zdržely, tak raději uháníme dál. Silnice se už naštěstí nijak zásadně nevlní, a tak za sebou necháváme město Amriswil a krátce před desátou hodinou se před námi konečně objevuje hladina Bodamského jezera. Panorama pobřežního města Scherzingen je dokonce natolik zajímavé, že na chvíli zastavujeme na parkovišti u hlavní silnice, abychom si ho mohli dostatečně vychutnat.
Z Scherzingenu je to už jenom pár kilometrů do Kreuzlingenu, které tvoří s Kostnicí jakési dvojměstí s tím, že Kreuzlingen leží na švýcarské a Kostnice na německé straně hranice. Náš cíl je už nadosah, neboť kostnické centrum se rozkládá právě v bezprostřední blízkosti státní hranice. Než se nadějeme, už si to hasíme po Haupstrasee a než se stačíme pořádně rozkoukat, jsme v Německu. Hranice je opět bez problémů průchozí, takže můžeme zamířit k nedalekému velkému parkovišti.

Kostnice

Kostnice leží ve spolkové zemi Bádensko-Württembersko a s necelými 85 tisíci obyvateli je největším městem na břehu Bodamského jezera. První osídlení zdejší oblasti se datuje až do doby kamenné, kdy zde vzniklo keltské opevnění. Okolo roku 50 n.l. se tu usadili Římané. Ti zde založili osadu, která se během čtyř staletí rozrostla v opevněné město nazývané Constantia. Význam města značně vzrostl okolo roku 585, kdy se stalo sídlem biskupa, a také v období raného středověku, kdy zde byl na velmi strategickém místě postaven široko daleko jediný most přes Rýn, díky kterému se ve městě velice dařilo obchodu. Ve 12. století město získalo věhlas díky zdejší výrobě ložního prádla a v roce 1192 mu byl udělen status císařského města.
Nadále rostl význam města coby duchovního centra a tak není divu, že se právě zde konal v letech 1414-1418 ekumenický koncil, který sem svolal papež Jan XXIII., a který měl za úkol ukončit papežské schizma (více papežství), které trvalo již od roku 1378. Souběžně se koncil zabýval také dalšími církevními záležitosti, mimo jiné i učením Jana Husa. Jak skončil český reformátor, to si všichni připomínáme každý rok 6. července, samotný koncil nakonec obnovil církevní jednotu, sesadil všechny souběžně úřadující papeže a zvolil novou hlavu katolické církve, Martina V.
V roce 1460 se vedení města pokusilo Kostnici připojit ke švýcarské konfederaci, ale hlasování zástupců jednotlivých kantonů vyznělo záporně. Kostnice tak vstoupila do Švábského spolku.
Ve 20.letech 16.století město zasáhla reformace, která donutila zdejšího biskupa, aby se svým úřadem dočasně přesídlil do nedalekého Meersburgu. Město bylo prohlášeno protestantským, ale v roce 1548 na něj uvalil římský císař Karel V. acht (světskou obdobu církevní klatby), město padlo do područí habsburského Rakouska a ztratilo status císařského města. Noví vládci města se horlivě pustili do rekatolizace a v roce 1604 založili Jezuitskou kolej. O šest let později bylo v Kostnici založeno také divadlo, které je dodnes nejstarším pravidelně hrajícím divadlem v celém Německu.
V roce 1806 se město stalo součástí Bádenského velkovévodství a v jeho rámci bylo v roce 1871 začleněno do Německého císařství. Po první světové válce bylo velkovévodství nahrazenou Bádenskou republikou, která byla součástí meziválečné Výmarské republiky. Během druhé světové války byla Kostnice ušetřena spojeneckých náletů díky své poloze na v těsné blízkosti švýcarské hranice. Při pečlivém zatemnění si totiž piloti bombardérů nebyli jisti, jestli jsou již nad Německem nebo ještě nad neutrálním Švýcarskem. Město tak nebylo nijak vážně poškozeno.
Válku tak bez úhony přečkalo celé Staré město, které je vzhledem celkovým rozměrům Kostnice poměrně rozlehlé, a které se nachází jižně od místa, kde se z Bodamského jezera vydává na svou další pouť řeka Rýn. Nám se ve čtvrt na jedenáct podařilo zaparkovat na rozlehlém parkovišti na jihozápadním okraji Starého města a ze stejného směru jsme do staré čtvrti také pronikli. Nejdříve jsme prošli branou Schnetztor, která je jedním z několika dochovaných fragmentů středověkého opevnění města. Rázem jsme se ocitli v Husově ulici, tedy v místě, které je pro nás v celé Kostnici asi nejdůležitější. Asi třicet metrů za branou se totiž nachází Husův dům, ve kterém český reformátor krátce pobýval v roce 1414. Dnes se v domě nachází muzeum, jehož návštěvu si ale necháme na později. Zatím pokračujeme Husovou ulicí až na náměstí Obermarkt, odkud na chvíli odbočujeme západním směrem, abychom si u hlavní třídy Untere Laube prohlédli nevelký Luteránský kostel s vysokou špičatou věží. Dál naše kroky neomylně směřují z náměstí Obermarkt ke kostelu Sv. Stefana a především na náměstí Münsterplatz, jehož dominantou je majestátní budova Kostnické katedrály založené v roce 1054. V době konání Kostnického koncilu se zde odehrávala důležitá zasedání a slyšení. Zatímco zvenčí vypadá katedrála celkem monumentálně, uvnitř zase tolik toho prostoru není. Ono trochu mate to mohutné západní průčelí s gotickými bočními loděmi z 12.-15. století. I tak ale stavba zaujímá poměrně značkou část dlážděného náměstí uprostřed Starého města.
Hned za katedrálou procházíme okolo starého Jezuitského kláštera a úzká ulička nás vede až na severovýchodní okraj starého města, kde se rázem ocitáme na široké třídě Konzilstrase na břehu Bodamského jezera. Přímo proti nám se na nevelkém ostrově Insel nachází stejnojmenný hotel, který sice na první pohled nijak významně nevypadá, ale který není ničím jiným, než bývalým Dominikánským klášterem, ve kterém byl během Kostnického koncilu například vězněn mistr Jan Hus.
Nedaleko odsud se za dětským parkem nachází další významná budova spojená s koncilem – Radní budova Konzilgebäude. Právě zde zasedalo konkláve, které v listopadu roku 1417 zvolilo novým papežem Martina V. a ukončilo tak papežské schizma. Dnes se v prostorné třípodlažní budově nachází restaurace a volba papeže byla jedinou náboženskou událostí v její jinak čistě světské historii.
Samotná budova stojí na nábřeží přímo na okraji přístavu. Do jezera zde vybíhá dlouhé betonové molo, na jehož konci se tyčí 9 metrů vysoká socha Imperial, připomínající rovněž průběh Kostnického koncilu, vytvořená v roce 1993 Peterem Lenkem. 18 tun vážící kolos představující ženu držící na svých rukách dva nahé muže – papeže Martina V. a císaře Zikmunda – vzniknul na motivy satirické povídky Honoré de Balzaca.
My odsud můžeme obdivovat krásný výhled na nábřeží starého a nového města i na jezero samotné. Nad hlavou nám přelétá výletní vzducholoď, neboť Kostnice není jenom městem slavného koncilu, ale také rodištěm legendárního konstruktéra Ferdinanda von Zeppelina. Chvíli vychutnáváme atmosféru kostnického přístavu a pak kolem Radní budovy pokračujeme do podchodu směrem na náměstí Marktstätte. Podchod vede pod kolejemi, které vedou souběžně s nábřežní třídou Konzilstrase na nádraží, které se nachází hned vedle přístavu. Zajímavé je, že tyto koleje vedou přes Rýn po stejném mostě, který používají i automobily. Prostě taková trochu širší, i když podstatně nižší, napodobenina Bechyňského mostu.
Na Marktstätte padá rozhodnutí, že si dáme nějaký ten pořádný oběd a tak na chvíli usedáme do jedné ze zahrádek. Po zaslouženém odpočinku a doplnění kalorií vyrážíme zpátky do Husovy ulice, abychom si prohlédli muzeum v č.p.64, bez kterého by návštěva Kostnice nemohla být považována za kompletní.
Hned u vchodu nás vítá česky mluvící průvodkyně, která nám v krátkosti sděluje, co v které části domu najdeme. Dřevěné schodiště nás potom vede do prvního patra, které je věnováno samotnému Husovi a jeho dílu. Nechybí zde ani místnost, ve které mistr po svém příjezdu do Kostnice bydlel až do svého zatčení, které proběhlo 27. listopadu 1414. V dalších místnostech se nachází expozice věnovaná samotnému koncilu, jeho ohlasům v Čechách a husitské revoluci. Nechybějí ani ukázky Husových spisů nebo dobových dokumentů, které se o Husovi nějakým způsobem zmiňují. Je to docela zajímavá a poučná prohlídka, zvláště když jsou všechny popisky kromě němčiny vyvedené také v češtině.
Na chvíli se ještě zastavujeme dole pod schodištěm, kde visí docela zajímavá mapa města s vyznačenými lokalitami, na kterých Hus během svého kostnického pobytu zdržoval nebo byl zadržován. Zajímavá inspirace k prohlídce Kostnice, jen jsme sem asi měli vlézt hned na začátku. Při pohledu do plánku zjišťujeme, že na hlavní třídě Obere Laube, která ohraničuje Staré město ze západní strany, by se měl nacházet ještě jeden klášter, ve kterém byl Jan Hus vězněn. Vydáváme se tedy na širokou magistrálu s pruhem zeleně ve svém středu, ale kýžený klášter se nám úplně bezpečně identifikovat nedaří. Místo hledané stavby tak musíme vzít zavděk podivnými plastikami koupajících se obézních lidí.
Je půl jedné a venku začíná být zase pořádné horko. Dvouhodinové brouzdání po městě už nám docela stačilo, ale přesto ještě jedno místo musíme v Kostnici navštívit. Je to samozřejmě lokalita, kde byl Jan Hus 6. července 1415 upálen. Toto místo se nachází vně Starého města, asi 500m od našeho parkoviště. Ne že bychom tam nemohli dojít, ale vzhledem k tomu, že návštěvou tohoto pietního místa se chceme s celým městem rozloučit a rovnou zamířit pryč, popojíždíme tam už autem. Stačí vyjet z parkoviště na kruhový objezd a dát se doprava na třídu Grenzbachstrase. Hned první odbočka vpravo nás vede mezi nevzhledné kostnické bytovky a další odbočka, tentokrát vlevo, vede do ulice Alten Graben. Tady se o dalších 150 metrů dál na pomezí bytovek a rodinných domů nachází zelený ostrůvek s velkým kamenem obklopeným pestrobarevnými květinami. Tento provizorní pomník z roku 1862 označuje místo, kde v roce 1415 vyrostla hranice, na které Jan Hus skonal. Zajímalo by mně, jak moc je toto místo autentické, protože zbytky hranice i s Husovými ostatky měly být po vykonání rozsudku vhozeny do Rýna, ale ten je odsud vzdálen téměř jeden kilometr. Inu, kdo ví, snad toto místo aspoň trochu odpovídá skutečnosti.

Podél jezera na východ

U pomníku označovaného německy jako „Hussenstein“ definitivně končí naše návštěva Kostnice. Naše další cesta už musí vést na východ, abychom se zase začali postupně přibližovat k domovu. Jako další cíl jsme si proto vybrali místo, o kterém jsme uvažovali již mnohokrát – okolí německého města Füssen se zámky bavorského krále Ludvíka II. Nejkratší cesta vede po severním břehu Bodamského jezera a tak se vracíme na třídu Grenzbachstrase, která leží přímo na německo-švýcarské hranici, a kolem našeho parkoviště odbočujeme do ulice Obere Laube, která nás vede až na nábřeží Rýna. Tady se loučíme se severním okrajem Starého města, přejíždíme Rýn a dál následujeme pokyn naší GPS – „pokračujte 3,4km a pak se naloďte na trajekt!“.
Držíce se pokynů chytrého přístroje projíždíme předměstím Kostnice na pravém břehu Rýna a po několika minutách se před námi objevuje nevelké seřadiště aut v malém přístavu. Právě probíhá naloďovaní jednoho z trajektů a my máme štěstí, protože se nám daří vklínit na jedno z posledních míst. Těsně po našem zastavení totiž trajekt zvedá kotvy a vyplouvá na 4,2km vzdálený protější břeh. David jde na horní palubu fotit a já ještě čekám u auta na obsluhu, abych se nechal zkasírovat. Teď v půlce prosince si už přesně nepamatuju částku, ale tuším, že za dva lidi a auto jsem platil nějakých 10,50€. Celkem pakatel za spoustu ušetřeného času.
Plavba z jednoho břehu na druhý nakonec trvá nějakých 25 minut a ocelový trajekt nás vysazuje ve městě Meersburg. Hned za městem se napojujeme na hlavní pobřežní komunikaci, po které se vydáváme na východ. Zhruba 20km silnice věrně kopíruje břeh Bodamského jezera a my tak projíždíme okolo jednotlivých odpočinkových resortů, které spojuje nejen tato silnice, ale další pečlivě udržovaná cyklostezka. Ona by to tady na jihu Německa nemusela být vůbec špatná dovolená! Však sem i teď na konci srpna ještě míří spousta výletníků s karavany.
Ve městě Friedrichshafen se silnice od pobřeží odklání, a tak už dál jezero vidíme pouze sporadicky. Ve tři hodiny podjíždíme u města Lindau dálnici A96, po které jsme přijížděli v pátek, a vzpomínáme na tu šílenou dopravní zácpu, která nás tu překvapila a zdržela. Provoz na hlavní silnici směřující východním směrem k městu Lindenberg je naštěstí celkem plynulý, i když v zatáčkách na německo-rakouském pomezí se auta před námi nepohybují úplně nejrychleji.
Ve tři čtvrtě na čtyři projíždíme okolo lidmi obsypaného jezera Alpsee a krátce před čtvrtou hodinou jsme v Immenstadtu. Zbývá ještě nekonečných 30km než se dostaneme na dálnici. Zdlouhavý přesun na chvíli přerušujeme na parkovišti u městečka Nesselwang, neboť výhled na nevelkou obec s alpskými vrcholky v pozadí je vskutku fotky hodný.  Brzy po této krátké zastávce už konečně najíždíme na dálnic A7, která nás vede až do města Füssen v alpském podhůří.
Škoda, že nemáme víc času, protože centrum Füssenu vypadá velice pěkně a určitě by stálo za zastavení, jenomže už máme po půl páté a tak je nejvyšší čas zamířit k hlavním památkám, kvůli kterým se sem od Bodamského jezera plahočíme. Přejíždíme proto řeku Lech a za vesnicí Altershofen už netrpělivě vyhlížíme nezaměnitelné panorama pohádkové zámku Neuschwanstein.

Neuschwanstein a Hohenschwangau

Opravdu to netrvá dlouho a ve svahu před námi se objevuje silueta bělostného zámku, který zde v roce 1869 začal budovat bavorský král Ludvík II. Velkolepý pohádkový zámek stojí na skalní plošině, na které se původně nacházely trosky dvou středověkých hradů. Ludvík nechal tyto trosky odstranit, navíc celou plošinu odstřelem o něco snížil a zvětšil. V krajně obtížném terénu pak pro více než 200 dělníků začala náročná výstavba, která nakonec trvala 23 let. Při konstrukci byly použity všechny dostupné moderní technologie té doby – těžká břemena nahoru vyzvedával parní jeřáb, do zámku bylo instalováno ústřední topení a dokonce také telefon. Jenomže to všechno také stálo poměrně dost peněž a stavba postupně spolykala 14 milionů tehdejších marek. Ludvíkovy velkolepé plány hrubě převyšovaly finanční možnosti Bavorského království i panovníka samotného. Není divu, že ministři bavorské vlády začali uvažovat o jeho sesazení. V roce 1886 se jim podařilo dosáhnout svého - výstřední, podivínský ovšem nikoliv duševně chorý král byl zbaven svéprávnosti. 10. června 1886 vstoupila do zámku Neuschwanstein komise, která byla sice nejdříve zatčena, ale která nakonec o den později přece jen odvezla Ludvíka na zámek Berg. O dva dny později našel Ludvík II. za nevyjasněných okolností smrt ve vodách Stanberského jezera.
Pohádkový zámek v té době ještě nebyl zcela dokončen. Stále zde totiž probíhaly stavební práce, přestože vnější struktury byly kromě jihovýchodní čtyřhranné věže a zámeckého altánu v podstatě hotové. Kompletně dokončit se zámek nakonec podařilo až v roce 1892. Přestože král neměl nikdy v úmyslu svůj zámek otevřít veřejnosti a za celou dobu, kdy jej obýval, zde nepřijal jedinou oficiální návštěvu, několik týdnů po jeho smrti byl zámek z nařízení regenta Luitpolda zpřístupněn platícím návštěvníkům. Neuschwanstein se, stejně jako další Ludvíkovy zámky, stal poměrně lukrativním zdrojem příjmů pro bavorskou královskou rodinu a v roce 1899 se správci pozůstalosti dokonce podařilo vyrovnat všechny dluhy spojené s výstavbou.
Po první světové válce zámek připadl Bavorské republice a počet návštěvníků rok od roku stoupal. Například v roce 1939 jej navštívilo přes 200 00 návštěvníků. Zámku nijak neublížila ani druhá světová válka a pohádková stavba začala získávat také mezinárodní věhlas. Zvlášť po té, co se stala předlohou pro sídlo Disneyho Šípkové Růženky.
Dnes Neuschwanstein navštěvuje 1,3 milionu návštěvníků ročně, což ze zámku činí jednu z nejpopulárnějších turistických destinací v Evropě. V roce 2011 jsme se k těm davům tedy přidali i my s Davidem, přestože v pokročilém nedělním odpoledni už bylo zřejmé, že interiéry budeme muset protentokrát oželet. Když se před námi objevuje rozlehlé parkoviště na okraji vesničky Hohenschwangau, je už totiž skoro pět hodin. No, a pokladna zavírá v kolik? V pět!
Ale nevadí, ony i ty exteriéry stojí za vidění! Necháváme tedy auto na parkovišti a po Neuschwansteinstrase začínáme stoupat vzhůru. Po pravé straně máme další zdejší zámek, který se stejně jako vesnice jmenuje Hohenschwangau. Ludvík II. tu trávil dětství, tudíž ne náhodou si později ke stavbě svého vysněného sídla vybral zdejší oblast, kterou tak dobře znal. Zámek se žlutou fasádou, který tak trochu vzdáleně připomíná naši Hlubokou, si necháme na později, teď zatím pokračujeme do ostré levotočivé zatáčky, kterou se asfaltová cesta noří do lesa a stoupá nahoru k Neuschwansteinu. Zase tedy lezeme do kopce a zase z nás teče pot proudem, ale ta námaha za to stojí. Výhledy na přibližující se zámek jsou čím dál hezčí. Vrcholem je ocelová terasa, ze které je krásně vidět vstupní brána. Bohužel tento výhled je teď odpoledne již jaksi proti Slunci a tak nám nezbývá než pokračovat na další klasickou vyhlídku, která se nachází na opačné straně zámku.
Marienbrücke je ocelový most klenoucí se přes hlubokou rokli, ze kterého se naskýtá nádherný výhled na jižní stranu zámku, na město Schwangau i na nedaleké jezero Illasbergsee. Slunce sice ani tady není v úplně nejideálnějším postavení, ale i tak si můžeme vychutnat tu nádheru, kterou se sem chodil kochat i samotný Ludvík.
Trvá to hodnou chvíli, než se toho výhledu dokonale nabažíme. Nakonec se rozhodujeme, že teď v pokročilé denní době už nemá cenu vracet se na nádvoří zámku, že bude lepší, když se sem vrátíme zítra. Zkratkou proto sestupujeme k sousednímu zámku Hohenschwangau, který tu na začátku 19. století vybudoval Ludvíkův otec Maxmilián II. Bavorský. Bohužel zámek se už zavírá a tak si krátce můžeme prohlédnout pouze nádvoří a zahradu.
Vracíme se k autu a přemýšlíme, co dál. Kupodivu zjišťujeme, že se nám nějak nechce hledat další místo pro bivakování, a že by vůbec nebylo od věci vyrazit k domovu. Lozit po okolních kopcích a hledat zajímavé výhledy se nám už taky moc nechce a tak před sedmou hodinou večerní padá rozhodnutí, že náš výlet ukončíme. Přestože GPS ukazuje, že domů dorazíme až někdy po půlnoci. Vracíme se tedy do Füssenu a podél Illasbergsee odbočujeme na sever. Okolo Schongau pokračujeme až na 60km vzdálenou dálnici A96 a potom už si to hasíme přes Mnichov a Deggendorf k Passau a odsud po trase Strážný, Volyně, Vodňany a Týn až do Plané, kam přijíždíme před jednou hodinou ranní.
Teď s odstupem času musím konstatovat, že to je to možná škoda, že jsme u Füssenu ještě jeden den nezůstali. Přece jen to není úplně za rohem. Na druhou stranu mě čekalo poměrně rušné pracovní pondělí a Ludvíkovy zámky přece jen nebyly hlavním cílem našeho výletu. Navíc mi už v Kostnici zdechnul foťák – jak se později ukázalo, viníkem jsem nebyl já, ale vadný kontakt v nabíječce. Každopádně budu rád, když se k zámkům kolem Füssenu zase příležitostně vrátím, neboť určitě stojí za podrobnější prohlídku, než kterou jsme si dopřáli na konci srpna. Navíc se nedaleko odsud tyčí nejvyšší německá hora Zugspitze, jejíž zdolání mě láká delší dobu…

Kategorie: Spřátelené blogy

Výprava do Lichtenštejnska a přilehlých zemí

Pavlův blog - 12. Prosinec 2011 - 18:45

Jako každý rok, i letos k nám do Plané na konci srpna dorazil David, aby u nás strávil dva týdny, během kterých jsme mohli zase o něco zvýšit naši výletní aktivitu. Tentokrát jsme se rozhodli, že náš tradiční pozdně prázdninový výjezd natáhneme na více dní, tudíž David s sebou rovnou přivezl stan, spacák a další potřebné vybavení pro nocleh mimo civilizaci. Stačilo už pouze rozhodnout, kterým směrem se tentokrát vydáme. Měl jsem připravené dva plány – jednak jsme mohli vyrazit do východních částí naší republiky, kde na nás stále ještě čeká poslední krajní bod a neméně zajímavé Česko-Slovensko-Polské trojmezí, a odtud jsme mohli pokračovat dál na Slovensko a podniknout nějaký trek buď ve Fatře, nebo v Tatrách. Mnohem zajímavější však pro mě a, jak se později ukázalo i pro Davida, byla západní varianta, v rámci které jsme měli navštívit Alpy a podniknout nějaký výšlap v západní části Rakouska. Původně jsme se chtěli zaměřit na Vorarlbergsko a Tyrolsko, jenže nakonec to dopadlo malinko jinak a nás na poslední chvíli zlákalo malinkaté knížectví na pomezí Rakouska a Švýcarska. Lichtenštejnsko není tolik turisticky profláklé a nás zajímalo, co zajímavého může tato pidizemička svým návštěvníkům nabídnout. A tak jsme se v pátek 19. srpna spakovali a v půl druhé jsme vyrazili po trase Planá, Týn, Strážný, Deggendorf, München, Memmingen, Lindau vstříc šestému nejmenšímu státu světa.

Vzhůru do knížectví

Začíná páteční podvečer a my po krátké zastávce na odpočívadle počítáme poslední kilometry na německé dálnici. Blíží se břeh Bodamského jezera, odbočka do města Lindau a především rakouská hranice a krátký průjezd územím našich jižních sousedů. Až doteď cesta ubíhala docela v pohodě. Na dálnici nás sice párkrát chytla pořádná průtrž, takže jsme museli trochu zpomalit, ale jinak jsme se nikde moc nezdržovali. Dokonce ani obávaná mnichovská zácpa nebyla tak hrozná, jak jsme čekali. Jenže tady u Lindau je všechno jinak. Před námi se v dlouhé levotočivé zatáčce objevuje kolona stojících aut a nám nezbývá, než se pokorně zařadit na konec řetězce a vyčkat, až se ocelový had pohne kupředu. Hodiny ukazují 19:08. Do Lichtenštejnska nám zbývá nějakých 40km. Tohle zdržení se nám moc nehodí, chceme do cíle dorazit v nějakou rozumnou dobu. A v rozumnou znamená za světla. Jenže teď to vypadá, že tady před rakouskou hranicí pěkně „skejsnem“, protože fronta před námi se vůbec nehýbe.
Kolona se dává do pohybu teprve po dvaceti minutách. Závratnou rychlostí 12km/h míjíme hraniční přechod a před námi se konečně objevuje 6718m dlouhý Pfändertunnel. Společně s řidiči, kteří si na hranicích kupovali rakouskou dálniční známku a teď se snaží zase zařadit do fronty, asi hlavní viník celého zdržení. V provozu je totiž zatím jenom jeden tubus, ten druhý má být otevřen až někdy za dva roky.
Průjezd tunelem trvá 11 minut. Krátce před 20. hodinou jsme konečně zase na dálnici a můžeme uhánět k cíli. Jenom teď nesmíme moc poslouchat GPS. Přístroj nás chce za každou cenu nasměrovat na nedalekou souběžně vedoucí švýcarskou dálnici. Není divu, ono by to bylo opravdu nerychlejší řešení, jenomže nám se kvůli pár kilometrům nechtělo kupovat roční švýcarskou dálniční známku (40 CHF). A žádnou desetidenní nebo měsíční variantu Švýcaři bohužel nenabízejí. A tak nám nezbývá než pokračovat až do rakouského Feldkirchu. Tady na západním okraji Rakouska se nabízejí dvě varianty. Buď můžeme překročit Lichtenštejnsko-Rakouskou hranici, nebo po okrskách dohopsat na druhý břeh Rýnu a do knížectví proniknout ze Švýcarska. Nabízí se otázka, jak to s tím Lichtenštejnskem vlastně je? V Evropské unii stejně jako Švýcarsko není, jenže na rozdíl od Švýcarska zatím není ani v Schengenu. Zato má se svým západním sousedem měnovou a celní unii. Prakticky by to tedy mělo znamenat, že na švýcarsko-lichtenštejnské hranici nebudou kontroly, zatímco na té rakouské ano. Pokud bychom tedy jeli přes Švýcarsko, nebudeme se muset zdržovat ani při výjezdu z Rakouska ani při následném vstupu do Lichtenštejnska. Jenže se nám moc nechce motat po okrskách a tak raději ověříme, jak je to s tím přechodem do knížectví z Rakouska.
Vjíždíme tedy do Feldkirchu, druhého největšího města spolkové země Vorarlbersko. Téměř tříkilometrový tunel nás vede až na úpatí mohutného skalního masívu a my počítáme poslední stovky metrů na rakouském území. Za posledními feldkirchskými baráčky se totiž objevují buňky a přístřešek hraničního přechodu Schaanwald. Do cesty se nám staví postarší celník a hned nás lifruje na nedaleké parkoviště.
„Vaše dokumenty, řidičák a technický průkaz!“, halasí místo pozdravu oficír. Zelená karta ho kupodivu nezajímá. Předáváme mu vše, co chtěl, a čekáme, co bude dál. Hlavně doufáme, že informace z internetu nelhaly a pro vstup do knížectví stačí občanka. Teda ne, že bychom si nemohli vzít pas, ale to by ho David nesměl mít už pár týdnů propadlý. Ale co, kdyby byly nějaké problémy, tak to holt vezmeme přes Švýcarsko. Je to trochu paradoxní, na jedné straně Rýna se hranice kontroluje a o několik kilometrů dál je volně průchozí.
Celník odchází do své budky a vrací se asi po dvou minutách. „Máte s sebou nějaký alkohol?“, ptá se německy podávajíc nám doklady. „Nemáme.“, odpovídám anglicky. „A cigarety?“, pokračuje celník zatvrzele německy. „Ne, my jsme nekuřáci.“, snažím se odlehčit anglicky. „Můžete mi otevřít kufr?“, opáčí celník zase německy a mě nezbývá než vylézt z auta a otevřít zavazadlový prostor napěchovaný baťohy, spacáky, karimatkami a stanem. „Budeme chodit po horách.“, vysvětluji anglicky celníkovi zírajícímu na tu hromadu věcí do kufru a přidávám názornou pantomimickou etudu znázorňující turistu s baťohem. „Hmmm.“, pokyvuje celník a naznačuje s vážnou tváří, že můžu zadní dveře zase zavřít. „Jak dlouho budete v Lichtenštejnsku?“, vyzvídá celník německy. „Jenom dva dny.“, odpovídám anglicky a usedám zase za volant. Celník se zarazil. V hlavě mu asi šrotuje, jestli jsem měl na mysli dva dny nebo týdny. Jinak by se asi překvapeně neptal: „Budete v Lichtenštejnsku pracovat?“. „Ne, my chceme chodit po horách!“, opakuji znovu anglicky a rukou znázorňuju horský masív. To je zase rozhovor. Těch pár slovíček bych asi německy vypotil, ale nechci tímto nelibým jazykem hovořit víc, než je bezpodmínečně nutné. A hlavně mě baví sledovat celníka, který anglicky evidentně nerozumí ani slovo. Chápu, je tu doma, jak jinak než německy by měl mluvit, ale ta nabubřelost německy hovořících národů, kteří svoji mateřštinu bůhví proč považují za světový jazyk, už mi docela leze krkem.
„Tak jeďte!“, mává celník rezignovaně rukou a pouští nás do své domoviny. Jsme tedy v Lichtenštejnsku! David poprvé a já podruhé. Ačkoliv ta moje návštěva před necelými jedenácti lety, to snad ani nebyla návštěva. Na naší cestě do Maroka jsme tehdy asi ve dvě hodiny ráno projeli kouskem knížectví a po nějakých 17 minutách jsme zmizeli v sousedním Švýcarsku. Tentokrát si snad to Lichtenštejnské knížectví i trochu prohlédnu!

Lichtenštejnsko

Je půl deváté a venku se začíná pomalu stmívat. Potřebovali bychom trochu přidat, jenomže v Lichtenštejnsku praktiky bez ustání projíždíme obydlenou zónou s omezením na 50km/h. A překračovat limit, to se v poměrně drahém knížectví nevyplácí. Kontroly jsou prý docela důsledné. A tak pomalu projíždíme Schaanwald, Nandeln a také největší lichtenštejnské město Schaan. Jojo, je to tak – Vaduz je sice hlavním městem, ale Schaan má zhruba o 400 obyvatel více. A to celých 5758! Inu ta měřítka v 36 tisícovém Lichtenštejnsku jsou trochu jiná, než u nás.

Samotné Lichtenštejnsko je přes své nepatrné rozměry poměrně zajímavá zemička. Její celou západní hranici tvoří řeka Rýn, která tu v nadmořské výšce okolo 450m protéká úzkým údolím sevřeným mohutnými skalními masívy, jejichž vrcholy leží v nadmořské výšce přesahující 2000m. Koryto této významné evropské řeky je zde široké již okolo 90m, což je poměrně hodně na to, že od soutoku Předního (Vorderrhein) a Zadního Rýnu (Hinterrhein) urazila řeka na své pouti zatím jenom nějakých 35km. V údolí Rýnu, které se směrem na sever k Bodamskému jezeru postupně rozšiřuje, však leží pouze úzký pruh země, který představuje zhruba třetinu rozlohy knížectví. Většina lichtenštejnského území se nachází v horách, které se v jižní části země dramaticky zvedají již necelý kilometr od břehu Rýnu. Skalní stěna, která na východní straně údolí řeky ohraničuje, je vskutku impozantní. Tvář země se zde razantně mění a rovinná městečka na břehu řeky střídají horské osady, jejichž baráčky jsou roztroušené v prudkých svazích, na kterých se klikatí silničky stoupající v nekonečných serpentinách vzhůru.
Nejvyšší partie knížectví najdeme na jižní hranici se Švýcarskem, kde do výšky 2599m ční k nebesům nejvyšší hora Lichtenštejnska, Grauspitz. Samotná klikatá jižní hranice knížectví až k trojmezí s Rakouskem měří zhruba 13km, potom se stáčí na severovýchod a s výjimkou krátkého úseku mezi vrcholy Augstenberg a Gamsgrat probíhá po horském hřebeni Rätikon v nadmořské výšce přes 2100m. Na vrcholu hory Galinakopf se hranice poprvé stáčí na západ, aby překonala horské údolí Väluna, načež se na vrcholu hory Garsellikopf opět napojuje na horský hřeben nad údolím Rýnu a pokračuje ještě dalších 5km severovýchodním směrem. Na severním okraji horského masívu hranice definitivně odbočuje na severozápad a klesá dolů do údolí, které je v těchto místech již podstatně širší (3,4km) než na jihu země. U rakouské osady Bang se lichtenštejnská hranice vrací zpátky k Rýnu, s jehož tokem tvoří ostrou severní výspu knížectví a zároveň další Lichtenštejnsko-Rakousko-Švýcarské trojmezí. Zajímavým geografickým faktem je, že nejsevernější okraj Lichtenštejnska je zároveň také nejzápadnějším bodem Rakouska (9°31´50,7´´)!
Od severu k jihu měří Lichtenštejnsko 25km, vzdálenost východní hranice od té západní v Rýnu činí v nejširším místě na jihu země něco málo přes 12km. Historii této nevelké země začal psát vlivný rod Lichtenštejnů, ovšem důvody, které je k tomu vedly, byly čistě pragmatické a politické. Lichtenštejnové sice vlastnili na konci 17. století poměrně rozsáhlá panství v Dolním Rakousku, Štýrsku, Slezsku a také v Čechách a na Moravě. Nicméně tato teritoria nebyla přímo podřízena samotnému císaři, nýbrž se jednalo o území držená jako léno od vyšších šlechticů, obvykle členů Habsburské dynastie. Lichtenštejnové proto neměli nárok na členství ve sněmu Svaté říše římské. V roce 1699 se ovšem knížeti Hansi Adamovi I. podařilo od zchudlých německých šlechticů odkoupit panství Schellenberg (severní část současného Lichtenštejnska) a o třináct let později také sousední hrabství Vaduz, která náročná majetková kritéria splňovala. 27. ledna 1719 byla obě panství nařízením římského císaře Karla VI. spojena a byl jim udělen status knížectví s názvem „Lichtenštejnsko“ na počest Karlova věrného služebníka Antona Floriana z Lichtenštejna. V rámci Římské říše tak vznikl nový svobodný stát, jehož prvním knížetem se stal právě Anton Florian, který zároveň jako první člen rodu konečně usedl také v říšském sněmu. Paradoxem je, že samotní Lichtenštejnové ve svém vlastním knížectví po dalších 219 let trvale nežili a mnozí se do něj dokonce ani nikdy nepodívali, což jen dokládá pouhou politickou výhodnost nákupu.
Po rozpadu Svaté říše římské v roce 1806 se stal z Lichtenštejnska suverénní stát přidružený nejdříve k Rýnskému a od roku 1815 k Německému spolku. Hospodářsky, kulturně a také politicky však knížectví zůstalo spjaté především s Rakouským císařstvím a později s Rakousko-Uherskem. V roce 1861 prosadil kníže Johann II. novou ústavu, která dala běžným Lichtenštejňanům rozsáhlá politická práva a v roce 1868 byla nejen rozpuštěna nepočetná lichtenštejnská armáda, ale především byla deklarována neutralita, která nebyla narušena ani světovými konflikty ve 20. století.
Nicméně po skončení první světová války byly kvůli svazku s Rakousko-Uherskem na Lichtenštejnské knížectví uvaleny sankce, které přiměly knížete Johanna II. zpřetrhat tradiční vazby a v roce 1919 uzavřít celní a měnovou unii se Švýcarskem. V roce 1921 pak byla přijata opět nová ústava, která změnila Lichtenštejnsko v konstituční monarchii, a o další tři roky později přijalo Lichtenštejnsko v návaznosti na smlouvy z roku 1919 švýcarský frank jako svou oficiální měnu, kterou používá dodnes.
Vláda Johanna II. nakonec trvala neuvěřitelných 70 let a 3 měsíce a po Ludvíkovi XIV. byla druhá nejdelší v evropských dějinách. Johanna vystřídal na trůně jeho bratr Franz I., který se svou ženou Elsou von Gutmann jako první lichtenštejnský vládce aktivně vyhledával kontakt s lichtenštejnskými obyvateli a zemi pravidelně navštěvoval. Jeho nástupce, Franz Joseph II., se dokonce v roce 1938 jako první kníže do Lichtenštejnska odstěhoval natrvalo a od té doby je sídlem knížecího rodu hrad ve Vaduzu.
Během druhé světové války zůstalo Lichtenštejnsko opět neutrální, ale Franzův profit z holokaustu, využívání vězňů z koncentračních táborů, odkoupení majetku zabaveného Židům v Československu nebo azyl vojákům ruské armády, kteří kolaborovali s Německem, zemi přiřazovaly k Ose Berlín-Řím-Tokyo.
Po druhé světové válce si knížecí rodina prošla finanční krizí, ale díky prozíravé politice Franze Josepha II. se z Lichtenštejnska stala brzy země s rozvinutým průmyslem a také daňový ráj, který přilákal spoustu firem. Země začala profitovat a dnes je díky hrubému domácímu produktu 5,028 miliard švýcarských franků dokonce nejbohatším státem světa!
My s Davidem jsme ovšem přijeli obdivovat především bohatství přírodní. Nicméně na obdivování bude dostatek času zítra, teď večer se musíme na cestě do Vaduzu rozhodnout, kde dnes vlastně přenocujeme. Stan můžeme rozbít buď v hlavním lichtenštejnském kempu, který se nachází jižně od města Triesen v podhůří horského masívu, nebo můžeme najít nějaké příhodné místo pro bivak ve volné přírodě. Vítězí druhá varianta. A proto, že jsme tu především kvůli horám, rozhodujeme se přespat v té výše položené části knížectví.

Knížecí hrad

Ve tři čtvrtě na devět proto na okraji Vaduzu odbočujeme vlevo a vydáváme se vzhůru do prudkého svahu. Dlážděná silnice nás brzy přivádí ke knížecímu hradu, což samozřejmě znamená první rychlou zastávku. Bohužel hrad není nasvícen tak, jak jsme očekávali a tak se první lichtenštejnské foto definitivně odkládá na zítřek. Ale alespoň jsme si mohli kamenný hrad prohlédnout pěkně z blízka. Dovnitř se stejně dostat nelze, protože stavba stojící na skalnaté plošině nad Vaduzem slouží jako oficiální sídlo vládnoucí rodiny v čele s knížetem Hansem Adamem II. Je pravdou, že v srpnu 2004 předal kníže správu nad státními záležitostmi svému synovi, korunnímu princi Aloisovi, přesto zůstává Hans Adam II. dodnes formální hlavou státu. Když už zmiňuji knížecí rodinu, není bez zajímavosti, že vztahy mezi bývalým Československem a Lichtenštejnskem byly už od vzniku našeho samostatného státu komplikovány majetkovými spory. V roce 1919 byla totiž na základě pozemkové reformy zabrána část majetku Lichtenštejnů, a přestože byla knížecímu rodu poskytnuta v letech 1928 a 1929 finanční náhrada, zůstala oprávněnost podřízení majetku reformě předmětem soudních sporů. K navázání diplomatických styků a vzájemnému uznání obou zemí nakonec došlo až na koci července 1938, jenomže diplomatické styky trvaly pouze několik měsíců do vyhlášení Protektorátu. V roce 1945 již diplomatické vztahy obnoveny nebyly, navíc byla na základě dekretů prezidenta Beneše na majetek Lichtenštejnů uvalena národní správa a jejich majetek byl konfiskován. Až do roku 1989 proto neexistovaly mezi oběma zeměmi prakticky žádné styky a během období tzv. Studené války dokonce nebylo občanům Lichtenštejnska vůbec umožněno Československo navštěvovat. Po roce 1989 Lichtenštejnsko navrhlo zahájení dvoustranných rozhovorů, ale jejich primárním předmětem bylo obvykle vyřešení majetkoprávních sporů. Když na konci roku 1992 požádala Česká republika coby nový subjekt mezinárodního práva všechny státy světa o uznání a navázání diplomatických styků, bylo Lichtenštejnsko jediným evropským státem, který tak neučinil. V budoucnu se dokonce Lichtenštejnsko snažilo znemožnit vstup České republiky do nejrůznějších mezinárodních organizací. Průlom ve vzájemných vztazích nastal teprve v roce 2009, když 8. září podepsali ministři zahraničí Jan Kohout a Aurelie Frick společné prohlášení a memorandum o budoucí spolupráci, čímž byly vztahy mezi Lichtenštejnskem a Českou republikou konečně po letech opět navázány. Podpis dokumentů ovšem nijak nevyřešil problémy, které mezi Prahou a Vaduzem stále přetrvávají, neboť knížecí rodina se svých majetkoprávních nároků stále nevzdává.

Stoupání do hor

My necháváme jeden z národních symbolů Lichtenštejnska za zády a míříme vzhůru do hor. Silnice se docela nebezpečně zužuje, ještě štěstí, že je z větší části jednosměrná. Balancování v prudkém svahu při vyhýbání s protijedoucím vozidlem by tu bylo asi velmi zábavné a adrenalinové. Ve svahu před námi se objevuje městečko Triesenberg, největší lichtenštejnská osada mino údolí Rýnu. Míjíme pěkné náměstí kamenným kostelíkem a v nedaleké serpentině konečně překonáváme nadmořskou výšku1000m. O 250m výš se před námi konečně objevuje 600m dlouhý tunel, kterým silnice podjíždí horský hřeben ohraničující údolí pod námi. Je pravda, že samotný hřeben je tady nad Triesenbergem zrovna nejnižší, ale i tak je tunel jakousi branou do úplně jiného světa. Mohutná skalní opona tu od okolního světa odděluje dvě horská údolí, která obklopují pouze prudké svahy zdejších hor. Autem se sem dá dostat právě pouze tunelem. První údolí, které za horským hřebenem protíná lichtenštejnské území od severu k jihu, se jmenuje Väluna. Na svém jižním okraji začíná na úpatí pohraničního horského masívu, který se zvedá až k nejvyššímu lichtenštejnskému vrcholu, na severu potom pokračuje až do sousedního Rakouska, kde končí u osady Amerlug. Centrem sotva pár stovek metrů širokého údolí, které je rájem běžkařů a trekařů, je malá vesnička Steg. Tuto osadu tvoří pouze několik baráčků roztroušených podél silnice a také dvě nevelké umělé přehradní nádrže. Já tu mám vytipované místo na přespání, ale hledat klidný plácek pro nocování se nám mezi baráčky zrovna moc nechce a tak pokračujeme dál po silnici do sousedního druhého údolí, které ze Stegu vybíhá jihovýchodním směrem. Silnice tu stoupá stále vzhůru a my se snažíme najít nějaké vhodné místo, kde by se dal postavit stan. Bohužel v okolním svažitém terénu mezi pastvinami je to v pravdě nadlidský úkol. Obzvlášť, když už je venku tma jako v pytli.
Ve čtvrt na deset tak přijíždíme až do nejvýše položené lichtenštejnské osady Malbun. Když už to vypadá, že se budeme muset vrátit dolů do údolí, objevují se po pravé straně velké prázdné parkovací terasy. Jejich travnatý okraj sice není úplně prostý kamenů, ale na přespání nám to stačit bude. Ačkoliv úplně klidné místo to zrovna není. Odněkud ze tmy se do širokého okolí rozléhá zběsilé bimbání kravských zvonců a nedaleko od nás zurčí jakýsi potok. Jenže na průzkum okolí už je jaksi příliš pokročilá denní doba a tak za svitu automobilových světlometů stavíme stan.

Malbun

Ráno se konečně můžeme rozhlédnout, kde jsme to vlastně nocovali. S překvapením zjišťujeme, že jsme stan postavili na dolním konci sjezdovky, a že kousek pod námi jsou spodní stanice dvou zdejších lanovek. Ještě že zatím není lyžařská sezona! Ale vypadá to tu nádherně. Po obou stranách silnice se zvedají zalesněné svahy zdejších hor a na jihovýchodním konci údolí rázně ohraničuje horský hřeben, přes který se jen nesměle derou první paprsky Slunce. V dálce ve svahu se pohybují hnědobílé tečky, původci toho nočního děsného bimbání, které ustalo až někdy okolo druhé hodiny. Kravky se bezstarostně popásají v příkrém svahu a je jim šum a fuk, že jsme se tady kvůli nim málem ani pořádně nevyspali.
Po snídani z domácích zásob balíme stan a já jen tak ze zvědavosti zjišťuji, jak vysoko jsme to dnes vlastně nocovali – GPS ukazuje 1560m. Nasedáme do auta a jedeme se podívat do Malbunu. Na okraji této nevelké osady, kterou tvoří jen několik baráčků, a ve které žije pouze 35 stálých obyvatel, se nachází docela prostorné parkoviště, takže tu odstavujeme našeho oře a dál pokračujeme pěšky po silničce, která se vine mezi chalupami a stoupá dál směrem k hornímu okraji údolí. V Malbunu panuje docela čilý pracovní ruch. Je před sezonou a proto zde naplno probíhá výstavba nových ubytovacích kapacit. Bohužel malebnou vesničku sevřenou prudkými svahy tak hyzdí dva velké a jeden malý jeřáb. Hned vedle asfaltové silničky protéká Malbunem nevelký potůček, který nám v noc zurčel vedle stanu. Horská bystřina není v parném létě nijak vydatná, zato její koryto ve svahu vymlelo pěkně hluboký zářez. Okolní krajina je díky tomu neskutečně plastická a dává vyniknout dřevěným chatkám roztroušeným ve svahu. Malbun pověsti nejkrásnějšího místa Lichtenštejnska rozhodně dostává! Tím spíš, když se člověk za vesnicí otočí a má před sebou nejen malebné údolí s baráčky, ale v dálce také hrubé obrysy 2385 metrů vysokého horského masívu Gamsberg, který se tyčí na protější straně údolí Rýnu na švýcarské straně. Je to opravdu nádherné místo! Nikde žádný shon, žádné kolony aut, člověk si tu jen vychutnává nádheru okolních hor! Podél pastvin nakonec stoupáme až na úpatí horského masívu do nadmořské výšky 1750m. Údolí pod námi tu máme jako na dlani. Přemýšlíme, jestli vystoupáme až na hřeben, ale nakonec se tohoto nápadu vzdáváme. Jednak jsme si s sebou zatím nevzali žádné zásoby jídla ani pití na případný delší výšlap, a hlavně už máme na dnešek naplánovaný trek v jiné části země. Po nezbytné fotografické přestávce proto sestupujeme zpátky do vesnice a vracíme se k autu. Cestou míjíme dolní stanici sedačkové lanovky, která za 8€ vyveze méně zdatné turisty až na hřeben do nadmořské výšky 2000m. U horní stanice pak začíná hřebenová túra, která vede až na vrchol 2359m vysoké hory Augstenberg, odkud pak lze sestoupit třeba dolů do údolí Väluna a zakončit celou túru ve Stegu. My jsme se ovšem do Lichtenštejnska rozhodně nepřijeli vozit lanovkou, a tak se po 45 minutové procházce nasedáme do auta a definitivně se loučíme s malebným Malbunem.

Steg

Po úzké silničce se vracíme o 300 výškových metrů níž do údolí Väluna, abychom si ho prohlédli také za denního světla. Krátce před desátou hodinou proto zastavujeme ve vesničce Steg. Auto necháváme na nevelkém prostranství mezi dřevěnými chalupami a jdeme se na chvíli porozhlédnout po okolí. Baráčky podél hlavní silnice nám moc atraktivní nepřipadají, a tak naše kroky neomylně směřují k přehradní nádrži Gänglesee. Část malebného údolí sevřeného okolními horskými masívy do tvaru písmene „V“ tu máme před sebou jako na dlani. Modrozelená hladina protáhlého jezírka končí u nevelkého vodopádu, za kterým začíná hustý les pokrývající nejspodnější partie údolí. Les se táhne až k úpatí dalšího masívu, který celé údolí z jihu uzavírá, a který zároveň tvoří státní hranici se Švýcarskem. Na pravé straně horského hřebene se majestátně tyčí nejvyšší hora Lichtenštejnska, Grauspitz. Zkrátka panorama jak vystřižené z cestovního prospektu! Škoda jen, že je jezírko Gänglesee momentálně tak trochu upuštěné. Hladina je o dobré dva metry níž než obvykle, což na první pohled vypadá tak trochu divně.
Vracíme se do Stegu a jdeme se podél silnice ještě podívat na tunel, kterým jsme projížděli včera večer. U jeho ústí začínají turistické stezky vedoucí do severní části údolí a nám nezbývá než konstatovat, že tato malinkatá zemička nabízí nečekaně rozvětvenou škálu stezek všeho druhu. Jedna z nich odsud vede až na hřeben mezi vrcholky Alpspitz (1943m) a Helwangspitz (1999m), který je odsud krásně zřetelně rozpoznatelný, a na který již za několik hodin povedou naše kroky. Ovšem z jiné části knížectví, ale to bych předbíhal. Cestou k autu se definitivně loučíme s malebným údolím Väluna a skrz tunel se vracíme na západní svah horského hřebenu k městu Triesenberg. Dlouho ale nejdeme, protože hned na první autobusové zastávce za tunelem prostě nelze nezastavit. Před námi se totiž objevuje dech beroucí panoramatický výhled do údolí Rýnu. Jako na dlani tu před sebou máme nejen tuto významnou řeku, která se odsud z nadmořské výšky 1167m jeví jako malinkatý potůček opisující v údolí tvar písmene „Z“, ale také nejjižnější část Lichtenštejnska s městem Balzers, na protějším břehu ležící švýcarské městečko Trübach a především nádherné horské masívy, které celé údolí obklopují. Úžasný výhled!
Na podobné výhledy si ovšem dnes budeme muset zvyknout. Počasí je úplně parádní a údolí Rýna je z výšky naprosto úchvatné. O tom se ostatně můžeme přesvědčit na další autobusové zastávce u obce Masescha. Opět se tu před námi otevírá krásný výhled na nejjižnější část knížectví, ovšem s tím rozdílem, že tentokrát vidíme i na město Triesen, které leží hluboko pod námi na břehu Rýna, a také na nedaleký Triesenberg, který se nachází v příkrém svahu zdejšího horského masívu. Krásnými panoramaty se ovšem nemůžeme kochat donekonečna. Ještě nás čeká hlavní bod dnešního programu. A tak se vydáváme vstříc dalším příkrým serpentinám a v prudkém svahu stoupáme až k osadě Gaflei.

Fürstensteig

Treková trasa s pro nás trochu krkolomným jménem Fürstensteig je hlavní a nejznámější přírodní atrakcí Lichtenštejnska. Je dokonce jakýmsi nepsaným pravidlem, že by ji měl každý obyvatel knížectví alespoň jednou za život absolvovat, stejně jako my bychom měli alespoň jednou navštívit kupříkladu Pražský hrad. Turistická stezka se nachází v severní části horského masívu, který ohraničuje údolí Rýnu. Úzký chodník nejdříve balancuje v příkrém skalnatém svahu a postupně stoupá až na hřebenové partie masívu se třemi vrcholky, jejichž výška přesahuje 2000m, a s dalšími třemi, které se této výškové metě nebezpečně přibližují.

Km 0,0 – Gaflei, 1494m, 10:38

Turistická stezka začíná na parkovišti u osady Gaflei na poměrně prostorném parkovišti. Pár aut už tady stojí, takže v horách nebudeme úplně opuštění. Navíc mnoho turistů dává přednost cestě autobusem (z Vaduzu č.10 a z Triesenbergu č.30), takže počet aut nemusí nic vypovídat o počtu trekařů, kteří se momentálně pohybují v horském terénu.
Šotolinový chodník hned od parkoviště docela ostře stoupá. Nejdříve se noří do lesního porostu, kde pomocí serpentiny rychle nabírá výškové metry. Ani ne po čtvrt hodině chůze les končí a klikatá cesta se od té chvíle urputně zařezává do čím dál prudšího kamenného svahu, který v této nadmořské výšce ještě zdobí poměrně husté ostrůvky klečového porostu. Pod námi se objevuje další úžasný výhled na údolí Rýnu. Naše oko odsud dohlédne od nejjižnějších částí knížectví až k největšímu lichtenštejnskému městu Schaan s typickou siluetou tamního kostela. Tento kostel je skvělým orientačním bodem, takže budeme během treku moci sledovat, jak celý Schaan postupně obcházíme.
S přibývající nadmořskou výškou znatelně ubývá vegetace a chodník vede v čím dál dramatičtějším terénu. Skalní stěna je už značně příkrá a cesta většinou vede po úzké římse, za jejímž okrajem následuje dosti hluboká a strmá propast. Nic pro jedince trpící závratí. Brzy se dostáváme k prvnímu zajištěnému úseku. Ve skále je ukotveno silné ocelové lano, které je však pomocí spíše psychologickou. Na celém Fürstensteigu se nachází několik takto jištěných úseků, které mají turistům dodat hlavně pocit jistoty, protože skalní římsa je v některých místech opravdu dost úzká. Některé exponované úseky na skalním převisu jsou navíc ještě zajištěné ocelovým zábradlím a ve vyšších partiích nechybějí ani dřevěné lávky.
Po hodině výšlapu jsme už téměř na hřebeni celého masívu. Dole pod námi máme jako na dlani Schaan i sousední švýcarský Buchs. Jako bychom se na ta města dívali z letadla. Před námi je nejzajímavější úsek cesty. Pro turisty, kteří trpí závratí a dosud se neodhodlali vrátit, to bude pravý křest ohněm. Uzoučký chodník tu balancuje ve skále jako nějaká kozí stezka. Římsa je už natolik úzká, že na příhodném místě raději zastavujeme a pouštíme několik sestupujících jedinců, kteří náš vyčkávací manévr kvitují s očividným povděkem. Dál je cesta zpevněna několika dřevěnými trámy, neboť samotná římsa již v některých místech prakticky zaniká a turisté by museli balancovat přímo na skále. I tyto úseky jsou jištěné ocelovými lany, ale pokud člověk opravdu netrpí nějakými těžkými závratěmi a nepřipouští si možnost únavy dřevěného materiálu, není žádný problém tyto exponované úseky překonat. Parádní výhledy dolů do údolí budiž zaslouženou odměnou za odvahu.
Ale to ještě není všechno. Ještě se nám do cesty staví nevysoký dřevěný žebřík a nad ním se stezka stáčí na skalní hřeben, který je také v celé délce zajištěný ocelovými lany. Po zdolání tohoto asi nejnáročnějšího úseku už následuje jenom krátká zajištěná pasáž na skalní římse a potom už se cesta zase trochu rozšiřuje a vede k prvnímu záchytnému bodu celého výstupu.

Km 2,4 – sedlo pod Alpspitz, 1860m, 11:52

Konečně jsme dosáhli horského hřebene. Sice máme za sebou jenom něco málo přes dva kilometry, ale stoupání bylo docela příkré, takže musí přijít na řadu zasloužený odpočinek. Navíc začíná být pořádné vedro a je nad míru zřejmé, že vzít si s sebou společnou zásobu pití o objemu 1,5l nebyl úplně nejlepší nápad. Musíme vodou začít trochu šetřit, což v nastávajícím parnu není úplně ideální. Navíc se teď budeme pohybovat v hřebenových partiích s minimální možností úkrytu před slunečními paprsky, což optimizmu také nijak nepřidává.
Tady v sedle máme před sebou téměř celý zbytek výšlapu jako na nějaké 3D mapě. Úzká cesta probíhá po pravém (východním) hřebenovém svahu, nejdříve mírně klesá, aby však brzy zase začala příkře stoupat až k nejvyšším partiím celého severního masívu. Vydáváme se tedy na další cestu. Výhledy na Rýn tentokrát střídá panorama nám již dobře známého údolí Väluna, které se rozkládá na východní straně.

Km 3,5 – Gafleispitz, 1980m, 12:22

Chodník má tady na hřebeni podobu poměrně široké vyšlapané stezky, která si v ničem nezadá se skalní římsou z již zdolané části treku. Po anoncovaném mírném klesání začínáme zase stoupat, abychom zhruba v polovině výšlapu znovu dosáhli horského hřebene. Tady se od hlavního chodníku odděluje menší stezka a nás popadla nepochopitelná touha zjistit, kam tento chodník může vést. Rozcestí totiž nebylo nijak označené a tak jsme až na vlastní kůži museli zjistit, že stezka odbočuje na nedaleký vrchol hory Gafleispitz. Výhledy jsou sice opět parádní, ale v únavném parnu a s docházejícími zásobami pití nakonec musíme konstatovat, že se jedná o celkem zbytečné plýtvání energií. Po krátké přestávce pod vrcholovým křížem se vracíme zpátky na hřeben a na hlavní chodník, který teď chvíli vede zase po západním úbočí, tady opět nad údolím Rýnu.

Km 4,6 – Kuhgrat, 2123m, 13:10

Západní úbočí nám po dlouhé době skýtá možnost alespoň minimálního úkrytu před slunečními paprsky. To už jsme ale v závěrečném úseku našeho výšlapu, neboť se před námi již hrdě tyčí kužel nejvyšší hory celého severního masívu, Kuhgratu. Cesta se bohužel opět stáčí na východní úbočí a tak závěrečné stovky metrů absolvujeme opět na sluneční výhni. Stoupání je docela příkré a tak jsme celkem rádi, když se před námi objevuje závěrečná serpentina a vrcholový kříž v nadmořské výšce 2123m. Konečně jsme v cíli a s úlevou usedáme na vrcholové plošině, která je obklopena dalšími asi třiceti turisty, kteří se sem vydrápali.
Vrcholové panorama nemá chybu. Díky výborné poloze Kughratu lze odsud shlédnout nejen skoro celé údolí Rýnu, ale zároveň také naprostou většinu lichtenštejnského území. Od města Balzers na jihu až po Mauren a rakouský Feldkirch na severu, od vrcholu Galinakopf na východním masívu nad údolím Väluna až po Grauspitz na jižním okraji knížectví. Jako hráz se před námi na jižní straně staví horský hřeben mezi vrcholky Alpspitz a Helwangspitz, který jsme obdivovali už ráno ze Stegu. Mimochodem, samotný Steg i s přehradní nádrži Gänglesee je krásně patrný vlevo za tímto hřebenem. Na východní straně se tyčí rozeklané vrcholky vorarlberských Alp a na východě se zase zvedají alpské masívy švýcarského kantonu Sankt Gallen. Na sever od nás se tyčí další dva vrcholy masívu – Garsellikopf (2105m) a Drei Schwestern (2053m). Na prvním z nich je dobře patrný hraniční mezník, neboť zde začíná část hřebene, která tvoří státní hranici s Rakouskem. Na oba vrcholky pokračuje i treková cesta, která se zajímavě vlní po příkrém úbočí horského hřebene a některá exponovaná místa opět překonává po skalních zajištěných římsách.
Byla by to pěkná výzva, jenomže to bychom se museli stejnou cestou zase vracet zpátky k autu. Výhodu mají turisté, kteří se na začátek treku do Gaflei vypraví autobusem. Ti potom mohou z Drei Schwestern sestoupit do osady Planken, odkud jezdí do města Schaan další autobus (č.20). Nám nezbývá než se pokochat fenomenálním výhledem a uvolnit prostor dalším turistům, kteří právě přicházejí.

Km 7,4 – hřeben mezi Alpspitz a Helwangspitz, 1925m, 14:24

Po stejné cestě, po které jsme přišli, se vracíme až na rozcestí do sedla pod Alpspitz. Úplně stejnou cestou se nám ale do Gaflei jít nechce. Navíc stezka, která odsud odbočuje na již zmíněný horský hřeben mezi Alpspitz a Helwangspitz vypadá poměrně lákavě. Obzvlášť její závěrečná pasáž, která stoupá vzhůru v několika serpentinách zpevněnými dřevěnými výztuhami a ocelovými lany. Odpojujeme se tedy od hlučné německé grupy, se kterou jsme až dosud sestupovali z Kuhgrtau, a vyrážíme vstříc dalšímu stoupání. Zpočátku jde vše hladce a chodník dokonce mírně klesá. Můžeme se tedy kochat nádhernými výhledy na Kuhgrat, Gafleispitz i celý zbytek horského masívu, jehož lesnaté úbočí protíná několik dalších dobře patrných turistických stezek. Jenomže chodník brzy začíná opět příkře stoupat a my začínáme v odpoledním parnu pociťovat úbytek sil spojený s fatálním nedostatkem tekutin. Výstup na hřeben se tak stává mnohem víc vyčerpávajícím, než by byl za normálních okolností. Nakonec jsme přece jen nahoře a já osobně jsem velice rád, že pro dnešek už to bylo stoupání poslední. Výšlapu mám plné zuby a tak si ani nemůžu naplno vychutnat nádherný výhled na celou jižní část údolí Väluna s osadou Steg a na celý horský masív na jižním okraji Lichtenštejnska. O tom, že bychom se ještě podívali na vrchol Alpspitz, na který odbočuje úzká pěšina, nemůže být řeči, přestože převýšení již není nijak zásadní. Raději dopíjíme poslední kapky z našich tekutých zásob a vydáváme se dolů.

Km 9,7 – Gaflei, 1494m, 15:03

Náš sestup vede po úzké vyšlapané cestě na jižním úbočí Alpspitz. Míjíme několik volně se pasoucích koní a dostáváme se na horský hřeben, který odsud klesá směrem nad Triesenberg a k našemu známému tunelu. Ještě nás čeká průchod další pastvinou, na které se pohybuje poměrně početné stádo krav s těmi typickými velikánskými zvonci na krku. Pastvinu protíná již poměrně široká cesta, která příkrý svah zdolává v pěti serpentinách, jenomže my volíme mnohem přímější směr – krávy nekrávy. Začínáme být totálně vyprahlí a jediné po čem momentálně toužíme, je být co nejrychleji u auta a řádně se napít. Pocit žízně ještě umocňují lákavě vypadající kamenné zásobníky s čirou vodou, která je však učena pouze pro pasoucí se dobytek. Cedulky s přeškrtnutým kelímkem jsou víc než srozumitelné a tak nezbývá, než se krátce ošplouchnout a pokračovat v cestě. Naštěstí je to k parkovišti už jenom kousek a krátce po třetí hodině jsme u auta. Konečně můžeme zredukovat naše zásoby s pitím a v našich útrobách rázem mizí hned několik litrů blahodárné tekutiny. Rádi bychom se ještě opláchli v dalším zásobníku s příjemně chladivou vodou, která sem přitéká odkudsi z kopců, jenže to by si v něm německy hovořící grupa, od které jsme se oddělili v sedle pod Alpspitz, nesměla s líbezným výrazem ve tváři máchat nohy. Vedoucí této grupy se s námi dokonce snaží navázat kontakt a cosi nám vypráví ve své mateřštině, nabyv toho klamného dojmu, tolik typického pro jeho soukmenovce, že každý člověk na světě hovoří nebo alespoň rozumí té jeho „světové“ mateřštině. Když ho upozorňujeme, že jsme s ním schopni hovořit pouze anglicky nebo španělsky, mává nad námi znechuceně rukou a mumlajíc cosi rozladěně pod vousy odchází do svého auta.
My již nemáme dalšího důvodu zůstávat v horách, neboť dekontaminace zásobníku s vodou bude probíhat ještě několik následujících hodin, a vyrážíme dolů do údolí, abychom si prohlédli další části lichtenštejnského knížectví.

Trojmezí a nejzápadnější bod Rakouska

Vracíme se tedy serpentinami zpátky do Triesenbergu a přes osady Winchel a Fromahus postupně sjíždíme zpátky ke knížecímu hradu nad Vaduzem. Na chvíli u této významné stavby zastavujeme, ale venku je takové vedro, že hned zase raději prcháme do klimatizovaného auta. Náš organizmus je po absolvovaném výšlapu totálně přetopený, takže nezbývá než zauvažovat nad možností nějakého pořádného osvěžení. Řešení se nabízí celkem jednoduché – Rýn!
Rozhodnuto, při nejbližší příležitosti zahučíme do chladných vod této významné evropské řeky. Zbývá pouze najít nějaké vhodné místo. V té chvíli si uvědomujeme, že součástí naší výpravy mělo být pokoření nejzápadnějšího bodu Rakouska, který se nachází v momentálně více než příhodném místě uprostřed říčního koryta. Zabijeme tím tedy dvě mouchy jednou ranou – nejen že splníme jeden z vytčených cílů, ale ještě se příjemně osvěžíme.
Sjíždíme proto dolů na předměstí Vaduzu a po stejné silnici, po které jsme včera přijeli, se vracíme do Schaanu. Tady se od naší včerejší trasy odkláníme a dál pokračujeme severozápadním směrem do města Eschen, které již leží v těsné blízkosti Rýna. Ve městě samotném se ale nezastavujeme, nýbrž pokračujeme podél řeky až do nejsevernějšího lichtenštejnského města Ruggell. Dál na sever k nejzápadnějšímu bodu Rakouska alias nejsevernějšímu bodu Lichtenštejnska už však žádná další silnice nepokračuje, a tak teď na chvíli budeme muset Lichtenštejnsko opustit. Pokud nechceme k danému cíli šlapat cca 3km pěšky – což už dneska opravu nechceme – musíme k němu proniknout z rakouské strany. A do Rakouska se z Lichtenštejnska dostaneme nejlépe zkratkou přes Švýcarsko.
V Rugellu proto odbočujeme na most přes Rýn a vjíždíme na chvíli do země Helvétského kříže. Hranice na mostě je bez problémů průchozí a úzká silnička nás podél zdejších rafinérií vede až do vesničky Zubengass, která leží na opačném okraji údolí na úpatí dalšího horského masívu. Ve vesnici se napojujeme na hlavní silnici vedoucí podhůřím, ale hned v sousední obci Lienz z ní zase sjíždíme. Uzoučká odbočka vpravo nás vede nejen zpátky k Rýnu, ale také k dalšímu mostu. Na obou jeho koncích sice stojí hraniční budky, ale jinak je i tento přechod zcela opuštěný a tak bez zbytečných průtahů vjíždíme dnes již do třetí země.
Ještě před rakouskou celní budovou odbočujeme na nevelký plácek u silnice, okolo kterého probíhá rýnská cyklostezka vedoucí přímo k našemu cíli. My na úzkou asfaltku samozřejmě autem vjíždět nechceme, a tak parkujeme hned u hlavní silnice. Ještě se tu nabízí možnost využít navazující polňačku, která odsud vede ke břehu řeky a dál pokračuje směrem k lichtenštejnskému území, ale přestože nám žádný zákaz k vjezdu na tuto polní cestu nebrání, my už těch pár desítek metrů k cíli dojdeme pěšky.
Vyrážíme tedy po cyklostezce na jih a po několika minutách přicházíme na rakousko-lichtenštejnskou hranici, která je označena kamenným mezníkem z roku 1955. Teď už stačí popojít jenom nějakých 70m k řece a konečně stojíme u místa, kde se sbíhají hranice třech států – Lichtenštejnska, Rakouska a Švýcarska. Stojíme nejen v nejsevernějším okraji Lichtenštejnského knížectví, ale toto místo na břehu Rýna je zároveň pro naše jižní rakouské sousedy nejzápadnějším možným bodem, kterého mohou na svém území dosáhnout. My s Davidem tak po únorovém výletě do okolí Nově Bystřice stojíme teď na konci srpna již ve druhém krajním bodě Rakouska!
Samotné trojmezí se samozřejmě nachází uprostřed řeky. Na obou březích (lichtenštejnsko-rakouském i na tom švýcarském) je označeno kamennými mezníky. Pro pěší či cyklisty je tento zajímavý geografický bod perfektně dostupný díky cyklostezkám, které se nacházejí na obou březích Rýnu. Jak na pravém i na levém břehu se jedná o pečlivě udržované cyklostezky, o kterých si v našich luzích a hájích můžeme tak akorát nechat zdát. Obě asfaltové cesty začínají už na 30km vzdáleném břehu Bodamského jezera a probíhají podél břehu Rýna dál na jih. Švýcarská cyklostezka končí u města Bad Ragaz, které je odsud vzdáleno přes 30km, rakouská stezka volně bez omezení překračuje lichtenštejnskou hranici a pokračuje až do 25km vzdáleného Balzers, kde její další vedení znemožňuje terén na břehu řeky. Je to úžasná možnost pro nadšence, kteří se chtějí projet na kole, zabruslit na in-linech nebo si jen tak prostě zaběhat. Tím úžasnější, že tyto aktivity nejsou nijak omezené státními hranicemi. Prostě paráda!
Dost ale bylo rozjímání, na řadě je osvěžující koupel. Dnes rozhodně nebudeme prvními, kdo se smočí v Rýnu, neboť břeh řeky již tu a tam okupují koupele chtiví občané ze všech tří okolních zemí. Vracíme se k autu, abychom přece jen využili polní cestu a popojeli na břeh. Několik následujících minut v pozdním parném odpoledni strávíme v příjemně chladivých (nebo možná už spíš trochu nepříjemně ledových) vodách Rýnu. Na vlastní kůži tak okusíme, že Rýn ani zdaleka není žádným potůčkem, jak se jevil při výhledech z hor, ale docela širokou a hlubokou řekou s dosti dravým proudem.

Města v údolí Rýnu

Po osvěžující koupeli docházíme k názoru, že louka nedaleko trojmezí se jeví jako ideální místo pro náš dnešní bivak, a tak padá rozhodnutí, že se sem večer zase vrátíme. Teď však míříme přes Švýcarsko zpátky do Lichtenštejnska, abychom si prohlédli také města v údolí Rýnu.
Začínáme v Schaanu, největším lichtenštejnském městě. Nebo spíš městečku. Během treku v horách byl naším orientačním bodem zdejší kostel, a tak jsme se rozhodli, že si ho prohlédneme také zblízka. Zastavujeme proto na příhodném místě nedaleko zdejší radnice a po evidentně nově vydlážděné cestě lemované lucernami si jdeme prohlédnout hlavní městskou dominantu. Nově rekonstruovaný farní kostel Sv. Vavřince byl vysvěcen v roce 1893 a jeho 81 metrů vysoká věž je skutečně nepřehlédnutelná z širokého okolí.
Naše další cesta vede do lichtenštejnského hlavního města Vaduzu. Tato nevelká obec měří na délku něco málo přes tři kilometry, zato kilometr široké údolí Rýnu vyplňuje pouze z poloviny. Na severu v podstatě volně navazuje na okraj města Schaan a naopak na jihu zase díky nevelké průmyslové zóně volně přechází v sousední Triesen. Jako centrum města lze označit ulici Städte, která slouží jako pěší zóna. Najdeme tu nejen mnoho obchodů a kaváren, ale také několik muzeí a na jižním okraji také vládní budovy včetně lichtenštejnského parlamentu. My zastavujeme na parkovišti u hlavní páteřní komunikace, odkud je to na ulici Städte, ležící přímo na úpatí horského masívu pod vaduzským hradem, pouze několik desítek metrů.
Teď v parném odpoledni tu moc živo není. Pár lidí posedává na zahrádkách zdejších restaurací a jen tu a tam pár jednotlivců korzuje na jinak prázdné ulici. My s Davidem nejdříve mizíme v obchodě se suvenýry, abychom nakoupili nějaké ty pohledy. Obsluha asijského vzezření je kupodivu prvním živým tvorem, který s námi konečně komunikuje anglicky. Po nezbytném vyřízení korespondence na jedné z laviček se posléze přidáváme ke korzujícím jednotlivcům a míříme na konec pěší zóny k vládním budovám.
Přicházíme na nově upravené dlážděné prostranství, jehož dominantou je podivná nevelká cihlami obložená budova s velmi vysokou střechou. Zde sídlí lichtenštejnský parlament. Chvíli obdivujeme tento zvláštní architektonický výtvor s boční mřížovanou stěnou, a potom se jdeme na chvíli podívat k nedalekému kostelu Sv. Floriána, který je velmi podobný stavbě v sousedním Schaanu. Nebýt ten kostel ukrytý pod příkrým svahem, byl by i on z horského hřebene velmi dobře patrný a nepřehlédnutelný.
Posledním úkolem v ospalém hlavním městě bylo najít poštu nebo alespoň poštovní schránku. Na okraji vládního okrsku se podařilo realizovat první variantu a tak se naše pohledy mohly vydat na svoji cestu do České republiky, zatímco my jsme vyrazili opačným směrem do nejjižnějších končin Lichtenštejnska.
Při výhledech z hor nás totiž zaujala silueta hradu ve městě Balzers, a tak jsme se rozhodli, že si tuto památku zajedeme prohlédnout z trochu větší blízkosti. Samotné město Balzers leží v nejjižnějším cípu knížectví v místě, kde se Rýn na několik stovek metrů ostře stáčí na severovýchod. Od švýcarské hranice jej dělí jenom nějakých 300m. Uprostřed města se z jinak plochého údolí zdvihá 70m vysoký kopec, na kterém stojí hrad Guttenberg pocházející ze 13. století. Bohužel ani tento komplex budov není volně přístupný – výjimkou je pouze hradní kaple a Růžová zahrada, a tak po příjezdu do města vybíráme pouze vhodné místo pro focení. Máme štěstí, Slunce zrovna zapadá a pěkně osvětluje monumentální skalní stěnu za městem. Zlatavě zářící skalní masív tak pěkně kontrastuje se stínem zahaleným kamenným hradem tyčícím se nad okolní zástavbou.
Tím skončila nejen naše krátká exkurze do nejjižnějších částí knížectví, ale vlastně návštěva Lichtenštejnska jako takového. Blíží se osmá hodina večerní, a tak je nejvyšší čas vyrazit bivakovat na opačný konec země, neboť dnes bychom rádi postavili stan alespoň za šera, když už ne za plného denního světla. Cestou se pouze zastavujeme na okraji Triesenu na rychlé občerstvení a potom už přes Vaduz, Schaan, Eschen, Ruggell a kousek švýcarského vnitrozemí uháníme zpátky na trojmezí. A protože stan stavíme na rakouském území, definitivně se loučíme se sympatickým knížectvím, které v nás zanechalo spoustu krásných dojmů.
Pokud bych měl návštěvu Lichtenštejnska zhodnotit, pak musím vyzdvihnout především úžasné hory a neskutečné množství rozličných trekových tras. Pokud mají návštěvníci, stejně jako my, štěstí na krásné počasí, pak horská panoramata násobí ještě úchvatné a nezapomenutelné výhledy do údolí Rýnu. Naproti tomu města dole v údolí zase tak zajímavá nejsou a pokud člověk nechce vyloženě vymetat muzea, pak na jejich obhlídku bohatě postačí půlden. Naopak v horách se pár dní určitě strávit dá. Kromě skvělého Fürstensteigu se dá výborně trekovat v okolí Malbunu i v údolí Väluna a koho omrzí chození po horách, může se třeba projet podél Rýnu. Malinká zemička vklíněná mezi Rakousko a Švýcarsko těch možností vyžití nabízí překvapivě docela hodně a hlavně tu člověk na každém kroku nezakopává o turisty. Pro krátký výlet je to určitě velice zajímavá a vzdálenostně ještě docela dobře dostupná destinace.
Pro nás s Davidem ovšem tento výlet bivakováním v rakousko-lichtenštejnsko-švýcarském trojmezí ještě nekončí. Zítra pokračujeme dál v cestě. Akorát já koukám, že jsem se při psaní zdárně dostal až na 11. stranu, tak své vyprávění dokončím raději až v příštím článku.

Mimochodem, jsem rád, že s dokončením článku odpadá potřeba znovu a znovu používat krkolomné slovo „Lichtenštejnsko“ a jeho rozličné přídavné varianty. Pokud bych měl spočítat, kolikrát se mi jméno knížectví podařilo napsat hned napoprvé správně, pak by mi na to určitě stačily prsty jedné ruky. Obtížný boj s pořadím jednotlivých písmen byl opravdu vyčerpávající. Pokud snad ještě někdy budu o knížectví něco psát, zvažuji, že napříště jeho název nahradím mezinárodním označením FL

Kategorie: Spřátelené blogy

Přechod Krkonoš

Pavlův blog - 23. Říjen 2011 - 20:28

Na začátku května se kolegové v práci rozhodli podniknout zajímavou akci – přechod našeho nejvyššího pohoří od východu k západu. Neboli z Horní Malé Úpy do Harrachova. Znamenalo to začít v nadmořské výšce 1035m, vyšlápnout na vrchol naší nejvyšší hory a potom pokračovat po hřebeni dál na západ ke Špindlerově a Petrově boudě, zdolat stoupání k Dívčím kamenům a nakonec zavítat až k prameni Labe. Pak už jenom sešup o více než 600 výškových metrů do cíle. Dohromady nějakých necelých 40km. Musím říct, že mě ten plán okamžitě zaujal. V Krkonoších jsem léta nebyl a možnost řádně prověřit upadající fyzickou kondici byla víc než lákavá.
Samotný přechod se nakonec uskutečnil o předposledním červnovém víkendu. Bohužel kolegové se rozhodli vyrazit z Tábora do hor už v pátek a túru natáhnout na celý víkend, což bylo pro mě logisticky jen velmi obtížně realizovatelné. S Radkou jsme totiž museli nejdříve k rodičům do Turnova, kde se ke mně připojil její bratr David. Společně jsme nakonec do Úpy vyrazili až v neděli brzy ráno s tím, že celý přechod zvládneme do pondělního odpoledne. Oproti kolegům jsme tak ušetřili jednu noc na hřebeni. Problém s dopravou na začátek túry do bodu A a následný návrat na základnu do Turnova z bodu B jsme vyřešili tak, že nás Radka odvezla do Úpy autem a z Harrachova jsme měli použít hromadnou dopravu.

Km 0,0 – Pomezní boudy, 1035 m, 7:58

Jsme na začátku trasy u Pomezních bud na okraji Horní Malé Úpy u hraničního přechodu do Polska. Venku to pěkně fouká, ale mezi mraky se pomalu začíná drát Sluníčko. Snad bude hezky. Zatím je ale pěkná kosa, takže se ze všeho nejdříve navlékáme do bund. Loučíme se s Radkou a vyrážíme po asfaltovém chodníčku vstříc prvním výškovým metrům.
Začátek je krušný, sotva popadám dech a nohy bolí, jako bych už měl celou túru za sebou. Jakpak by ne, vždyť už si ani nepamatuju, kdy jsem podniknul nějaký pořádný výšlap do hor. A těch pár kilometrů na trenažéru z letošní zimy tu moji fyzičku taky zrovna nepozvedlo. Pak tady nad Pomezními boudami nemám funět jak v posledním tažení.
Naštěstí tu máme první výhledy do údolí. Pod námi se klikatí silnička, po které jsme přijeli, a oblé vrcholky našeho nejvyššího pohoří se zvedají, kam jen oko dohlédne. Pouze na hřebeni se drží husté mraky, což nevěstí nic dobrého. Však ona předpověď počasí nebyla zrovna podle našeho gusta, ale co, nějak to zvládneme. Stoupáme dál, tělo se s přibývajícími metry rozehřívá, nohy se rozhýbaly do provozu schopného stavu a to se to hned šlape mnohem veseleji než na začátku.
Po chvíli jsme v Sovím sedle (1160m). Hustým lesem se dere kupředu šotolinová Cesta Česko-polského přátelství, která od tohoto okamžiku věrně kopíruje státní hranici. Máme za sebou první tři kilometry a před námi v dálce vidíme první záchytný bod.

Km 3,7 – Jelenka, 1263 m, 8:54

Svěží a plni sil přicházíme k pěkné horské boudě Jelenka. V bývalé lovecké chatě hraběte Morzina funguje výborné turistické zázemí, ale my jsme na cestě sotva hodinu, takže zatím ještě pohostinnost zdejších horalů nevyužijeme. Po krátké přestávce u Emmina pramene raději pokračujeme ve stoupání. Svah je najednou o poznání prudší a cesta je v nepravidelných intervalech zpevněna příčnými dřevěnými trámy. Po tomto improvizovaném schodišti se teď metr po metru přibližuje vrchol Svorové hory (1411m). Konečně jsme na hoře a můžeme mírně vydechnout. Výhledy jsou opět parádní – za zády máme údolí s Pomezními boudami, vpravo se otevírá výhled do polského podhůří a před námi se už majestátně tyčí Sněžka! Vrchol je stále zahalen do mraků, ale nás momentálně zahřívají sporé paprsky Slunce. Tak nezbývá než doufat, že se bude počasí vylepšovat.
Na Svorové hoře začíná Obří hřeben vedoucí až k úpatí naší nejvyšší hory. To znamená, že se cesta na chvíli výškově narovná a my před finálním stoupáním na Sněžku pošetříme trochu sil. Bohužel, pokud jsme před několika minutami doufali ve zlepšení pošmourného počasí, tak teď se na nás nemilosrdně snášejí první dešťové kapky a my poprvé vytahujeme z baťohů pláštěnky. Z cesty se chvílemi stává malý potůček, takže občas máme co dělat, abychom se vyvarovali šlápnutí do vody. Dešťová přeháňka nás nakonec s několika drobnými přestávkami provází až pod Sněžku. Na úpatí královny našich hor se naštěstí vyčasuje a v sousedním Polsku se dokonce znovu objevuje Sluníčko. Chvíli se pokocháme na vyhlídce a pak vyrážíme na závěrečnou zteč!

Km 7,5 – Sněžka, 1602m, 10:13

Zatímco pod Sněžkou nás nesměle zahřívaly paprsky Slunce, tak ve svahu nás opět dohnala další dešťová přeháňka. Znovu navlékáme pláštěnky a těšíme se, že se nahoře aspoň na chvíli schováme. Výstup od vyhlídky na úpatí nakonec trvá nějakých 22 minut. Konečně jsme na vrcholu. Výš se v rámci naší středoevropské zemičky dostat nelze! Byl by to pěkný pocit nebýt té husté mlhy. Vrchol zůstal zahalen v mracích a my stěží rozeznáváme obrysy kaple Sv. Vavřince, kulaté Polské boudy a hranaté české Poštovny. Je hnusně, zima a neustále poprchává. Jdeme se schovat k sousedům.
Zalézáme do Polské boudy, která svým vzezřením připomíná UFO. U vchodu nás vítá podivná imitace Krakonoše kříženého s bezdomovcem, ovšem nás zajímá hlavně pult s občerstvením. Po dvouhodinovém výšlapu jsme už docela hladoví a rádi bychom se i trochu zahřáli. Jednoduchá rovnice, jejímž řešením je lákavě vypadající bigoš. Tradiční polský pokrm tvořený směsí zelí a masa v nás mizí v rekordně krátké době.
Počasí venku se moc nelepší a tak se náš pobyt v Polské boudě neúměrně protahuje. Teprve po hodině se za okny vyjasňuje a my se odvažujeme opustit vyhřáté zázemí polské restaurace. Venku nás kupodivu vítá Sluníčko a pěkné výhledy do všech stran. Za zvednutou mlžnou oponou si můžeme vychutnat pohled jižním směrem do majestátního Obřího dolu, na Svorovou horu a Obří hřeben na východě, na polské město Karpacz na severu i na Slezský dům na straně západní. Jenomže obloha nevypadá, že by svůj boj se slunečními paprsky jen tak vzdala. Chuchvalce hustých mraků krouží kolem Sněžky a je jenom otázkou času, kdy nás zase zkropí přeháňka. Je evidentní, že čekat na nějaké zásadní zlepšení počasí nemá smysl, tudíž před půl dvanáctou padá definitivní rozhodnutí, že budeme pokračovat v cestě. Na vrcholu Sněžky jsme strávili hodinu a čtvrt.

Km 9,0 – Slezský dům, 1400m, 11:50

Sestup po klikatém chodníku by byl celkem fajn, nebýt dalších vrtochů nestálého počasí. Že jsme chvílemi častováni dešťovými přeháňkami, to bychom ještě zkousli, ale bušení krup do rukou a do hlavy, to už bylo opravdu na pováženou! Ani výhled do úžasného polského ledovcového Lomnického kotle, ani panorama majestátního Obřího dolu na české straně nemohly vyvážit to utrpení, které nám přichystal rozběsněný přírodní živel. Zásahy od krup jsou místy opravdu docela bolestivé.
Konečně jsme u Slezského domu. U této velké polské boudy nás pro změnu vítá zase Sluníčko. Útrapy jsou zapomenuty a jdeme dál. Naše cesta se teď odchýlí od státní hranice do polského vnitrozemí, protože i nadále pokračujeme po červené turistické trase, která tady pod Sněžkou nabyla podoby široké dlážděné cesty. I když jen na chvilku, turistická dálnice o půl druhého kilometru dál odbočuje doprava hlouběji do polského vnitrozemí a s ní naštěstí odbočuje i drtivá většina z houfu turistů, kteří s námi v tomto úseku cestu sdílejí. Dál už zase pokračuje úzký chodník, který se prodírá hustým klečovým porostem. Čeká nás poměrně pohodový úsek bez nějakého zásadního převýšení zpestřený výhledem na dvě polská ledovcová jezera. Maly Staw leží v nadmořské výšce 1180m a jeho hloubka dosahuje 7m, zato nedaleký Wielki Staw (1225m) je podstatně hlubší, neboť jeho dno padá až do hloubky 25m. Panorama obou jezer dotváří krásný výhled do polského podhůří a také na čím dál více se vzdalující Sněžku, jejíž vrchol se konečně na delší čas vynořil z mraků.

Km 13,5 – Polední kámen, 1420m, 13:30

Z vyhlídky nad druhým jmenovaným jezerem se na západní straně objevilo nepřehlédnutelné panorama dalšího záchytného bodu naší trasy. Polské jméno Slonecznik označuje 12m vysokou skalní žulovou formaci, která je v českých mapách označena jako Polední kámen. Cesta k této skalní skupině mírně stoupá, ale o žádný zásadní úbytek sil se nejedná. Stejně tak bezproblémový je i další 3,5km dlouhý úsek, na jehož konci se otevírá krásný výhled na sedlo se Špindlerovou boudou. Nás po dlouhé době čeká sestup o dobrých 200 výškových metrů níž, protože zmíněná bouda leží v nadmořské výšce 1200m. Ze Špindlerova Mlýna sem vede asfaltová silnice, takže turisté, kteří zde chtějí svůj výšlap zakončit, mají jedinečnou možnost k návratu do civilizace.
To ovšem není náš případ. My se naopak před sestupem do sedla kocháme výhledem na velkou část naší další trasy. Jako na dlani máme před sebou nevelké návrší Čihadlo (1215m), které musíme přelézt, a dále můžeme zkontrolovat, jak se naše cesta vlní až na louku k Petrově boudě, a kterak posléze stoupá k Dívčím kamenům. No a v dálce už se nám do cesty staví jedna z nejvyšších českých hor, Vysoké Kolo, která se hrdě tyčí do výšky 1509m.

Km 19,0 – Petrova bouda, 1255m, 14:35

U Špindlerovy boudy se naše cesta opět napojuje na státní hranici a končí tak dlouhý úsek, který nás zavedl do polského vnitrozemí. V boudě samotné se ani nezastavujeme, nemáme dobré reference a navíc jsme pěkně v tempu, tak by byla škoda zbytečně se zdržovat. Šotolinová cesta nás vede dál. Žádné zásadní stoupání se nekoná, neboť překračujeme pouze zmíněné návrší Čihadlo. Za tímto oblým kopečkem sestupujeme o pár metrů níž do Slezského sedla (1178m), kde se charakter cesty zásadně mění a nás po delší době čeká zase trochu prudší stoupání. Není divu, Dívčí kameny leží o 262m výš a my musíme zase nabrat nadmořskou výšku, kterou jsme ztratili sestupem ke Špindlerově boudě. A aby toho nebylo málo, znovu se odkudsi přihnaly černé mraky a začíná pršet. A to tak že docela hodně. Opět rychle vybalujeme pláštěnky a spěcháme do kopce k Petrově boudě. Ta je sice už léta zavřená, ale vylomené dveře do jedné z garáží chátrajícího objektu nám dávají možnost přečkat hustý déšť v suchém úkrytu.
Asi po dvaceti minutách je po dešti a my můžeme pokračovat ve stoupání. Loučíme se s Petrovou boudou a netušíme, že ji v této podobě vidíme naposled. O 42 dní později tady bude už jenom ohořelé torzo. Smutný konec stavby, která tu stávala od roku 1790.

Km 20,5 – Dívčí kameny, 1414m, 15:20

Úzký chodník nás vede výš a výš. Když se otočíme, zjistíme, že v údolí pod námi i kolem Petrovy boudy se prohánějí mračna, která vytvářejí docela zajímavé dramatické kompozice pro focení. Když se konečně dohrabeme ke skalní skupině zvané Dívčí kameny, je už zase většina oblohy blankytně modrá a nás zase zahřívají sluneční paprsky. Dívčí kameny jsou za tohoto počasí úžasným místem k focení, protože opět jako na dlani tu máme sedlo se Špindlerovou boudou. Pod námi se blyští střecha Petrovy boudy a vedle ní je krásně patrná cesta přelézající přes Čihadlo. V dálce na obzoru je patrný obrys Poledního kamene a nad tím vším ční vrchol Sněžky, který jen nesměle vykukuje nad Stříbrným hřebenem. Nádherné panorama! Ten výšlap za to určitě stojí! Ani se nechce věřit, jak už je Sněžka daleko.
Naplno si užíváme Sluníčka a netušíme, že na naší túře je to zcela poslední možnost nasát trochu toho tepla. Cestou k nedalekým Mužským kamenům se totiž ráz počasí dramaticky mění. Na Dívčích kamenech jsme se ještě kochali krásnými výhledy a slunečným počasím, ale o čtvrt hodiny později se už na nás valí husté černé mračno a je na spadnutí další déšť. V dálce se poprvé ozývá tlumené hřmění. Rychle sestupujeme od Mužských kamenů do sedla Pod Smělcem (1350m). Máme co dělat, abychom se stihli schovat v dřevěném přístřešku, než zase začne silný déšť.

Km 22,1 – Martinova bouda, 1255m, 16:20

Rozhodujeme se, co dál. Venku sice po chvíli přestalo pršet, ale nevypadá to, že ta pauza bude mít dlouhého trvání. Asi nejrozumnější variantou je momentálně sestup do 1km vzdálené Martinovy boudy, kde bychom mohli nepříznivé počasí přečkat, něco málo pojíst a případně se zase vydat dál. Rozhodnuto. Sestupujeme lesním porostem dolů po svahu Vysokého Kola. Jeho dobytí holt musíme nechat na jindy. Asi po čtvrt hodině se před námi objevuje silueta Martinovky. Horská bouda tu stojí od roku 1642 a my jsme rádi, že se máme kde schovat, neboť se blíží další déšť.
Aspoň si můžeme dát nějaké to pořádné jídlo. Krkonošské kyselo a hlavně výtečné borůvkové knedlíky jdou opravdu k duhu. K tomu pivo Krakonoš a ke spokojenosti už jenom chybí trocha toho Sluníčka venku. Bohužel právě toho se nám nedostává. Pohled z oken je neúprosný, venku se spustila pořádná průtrž a nic nenasvědčuje tomu, že se počasí ještě dnes zlepší. Padá tedy rozhodnutí, že Martinova bouda je pro dnešek naše konečná a že zde přenocujeme. 450Kč za pokoj se snídaní není špatná cena a tak se v podvečer přesouváme do nejvyššího patra do cimry s pěkným výhledem a televizí. Ubytování je to sice skromné, ale pro nás dostačující. Hlavně je třeba po tom dnešním výšlapu trochu zregenerovat nohy.
Druhý den se budíme do deštivého rána. Během snídaně sice déšť ustává, ale okolí chaty je zahaleno mlžným oparem. O výhledech na Medvědín nebo na Zlaté návrší, které se nacházejí na protějším okraji Labského dolu, si můžeme nechat jenom zdát. Ale co, nějak se dnes musíme dostat do Harrachova, takže čekat na nějaké lepší počasí nemá smysl. V půl osmé vyrážíme.

Km 24,6 – Labská bouda, 1300m, 8:20

Úzká cesta nás vede lesem po svahu Vysokého Kola. V mlze vidíme sotva na dvacet metrů, takže si vůbec nečiníme marné naděje na nějaké výhledy do údolí. Charakter počasí nejlépe vystihuje příhoda na rozcestí s Koňskou cestou před Labskou boudou. Stojíme u směrovky a hledíme do mlhy: „Ta Labská bouda už tady někde musí být, ne? Že bychom šli špatně?“. Najednou se mlha malinko zvedne a přímo před námi se vynoří silueta nepřehlédnutelného betonového monstra. Labská bouda byla si 300m od nás.
Před námi zurčí dravá horská bystřina, která odsud teče až do Hamburku a do Severního moře. Jsme u Labe. Je sice počasí, že by ani psa nevyhnal, ale přesto se rozhodujeme, že ještě před sestupem do Harrachova navštívíme pramen této významné řeky.

Km 25,6 – Pramen Labe, 1380m, 8:34

Stoupáme tedy po upraveném širokém chodníku vstříc mlze a čekáme, kdy se před námi objeví vrcholové rašeliniště pod krkonošským hřebenem. Konečně je před námi studánka a typická kamenná zídka s erby měst, kterými Labe na své pouti protéká. Viditelnost je pořád bídná. Od studánky je sotva vidět turistický rozcestník. Zaměstnanci technických služeb, kteří sem přijeli nainstalovat dřevěnou lavičku, jsou dnes prvními živými tvory, které na naší túře vidíme.
Promýšlíme, co dál. Můžeme odsud vyrazit po žluté na hřeben a pokračovat přes Tvarožník k Vosecké boudě, ale v tomto počasí to asi nemá příliš smysl. Nebo můžeme vyrazit také po žluté ale opačným směrem na rozcestí U čtyř pánů (1,5km) a odsud podél Velké Mumlavy do Harrachova, jenomže na to je ještě jaksi příliš brzy. Navíc neprší a tak se rozhodujeme pro návrat k Labské boudě a k návštěvě nevyššího vodopádu České republiky.

Km 27,5 – Pančavský vodopád, 1330m, 9:10

U Labské boudy se tedy napojujeme na červenou turistickou stezku a necháme se vést po horní hraně Labského dolu na jih. Na Ambrožově vyhlídce se utvrzujeme, že to asi nebyl úplně nejlepší nápad. Za zábradlím se totiž rozprostírá jenom mlha, mlha a zase mlha. Výhledy nulové. Bohužel nás to neodradilo a tak pokračujeme až k nedalekému Pančavskému vodopádu.
Říčka Pančava, která pramení na louce nad okrajem Labského dolu, by byla za normálních okolností celkem nezajímavá, neboť její tok měří před soutokem s Labem sotva dva kilometry. Jenomže Pančavě stojí v cestě příkrá stěna ohraničující Labský důl. Říčka z ní padá ve čtyřech stupních do hloubky 148m a vytváří tak vůbec nejvyšší vodopád na území České republiky!
My si v tom mlhavém marastu můžeme vychutnat pouze tu nejvrchnější část kaskády. Asi pět metrů pod námi už voda mizí za neprůhlednou clonou a zbytek vodopádu tak můžeme ponechat pouze naší fantazii. I tak jsme rádi, že jsme tento český unikát navštívili, byť se za pěkného počasí mnohem hezčí výhledy naskýtají spíš z turistické trasy, která vede od Labské boudy podél Labe do Špindlerova mlýna.

Km 28,6 – Vrbatova bouda, 1400m, 9:25

Nevím proč, ale nějakým záhadným způsobem jsem si vsugeroval, že od Pančavského vodopádu vede cesta přímo k rozcestí U čtyř pánů, které mělo být naším dalším záchytným bodem na cestě do Harrachova. Leč cesta začíná hned za vodopádem podezřele stoupat vzhůru a když se vlevo objevuje mohyla mistra Hanče, je už nadevše zřejmé, že jsme se místo na rozcestí vydali ke Zlatému návrší. Za normálních okolností bychom 1411m vysoké návrší nad Labským dolem navštívili rádi. Výhledy odsud musejí být parádní, ale v tom dnešním počasí se jedná jenom o zbytečnou, i když ne zas tak dlouhou, zacházku.
Před půl desátou tedy procházíme okolo Vrbatovy boudy a naše cesta se ostře stáčí na severozápad. Míjíme Vrbatovo návrší s mohylou, která připomíná nešťastný závod na 50km z 24.března roku 1913, a přidáváme do kroku, protože začíná opět dost hustě pršet. Po 1700 metrech konečně přicházíme na rozcestí U čtyř pánů (1339m). Tady se definitivně loučíme s hřebenovými partiemi Krkonoš a začíná náš sestup do údolí. Klečový porost se brzy mění na vzrostlý les, který nám poskytne alespoň nepatrný úkryt před nepříjemným deštěm. Na levé straně se objevuje tok Velké Mumlavy, který nás provází až ke Krakonošově Snídani (1031m), kde soutokem s Malou Mumlavou vzniká samotná řeka Mumlava. Ta bude našim souputníkem až do cíle.

Km 38,3 – Mumlavský vodopád, 800m, 11:29

Na Krakonošově snídani se napojujeme na pěknou asfaltku, takže sestup podél divoké říčky, do které se z pravé strany postupně vlévá Smrková strouha, Vosecký potok, Lubošská bystřina a Orlí Ručej, je už poměrně rychlý. Po pěti kilometrech se dostáváme do místa, kde voda v řece vytváří velké prohlubně, kterým se říká Obří hrnce, ale to už se v dálce konečně ozývá i zurčení Mumlavského vodopádu. Cíl je na dosah. Ještě si prohlédneme poměrně vydatný vodopád, kterým Mumlava překonává 8m vysoký žulový stupeň, a pak už následuje závěrečný 1,2km dlouhý úsek naší túry.

Km 39,5 – Harrachov, 775m, 11:54

Konečně Harrachov. Jsme u cíle. S úlevou pokládáme baťohy na lavičku na autobusovém nádraží. Po 28 hodinách a 2 minutách od chvíle, co jsme vyrazili od Pomezních bud. Když vezmu v úvahu pobyt na Martinově boudě a schovávačku na Sněžce, tak nám vlastně celý přechod zabral 12 hodin čistého času.
Škoda zhoršeného počasí, které nás provázelo od nedělního odpoledne. Jinak to byla krásná túra, která mi důrazně připomněla, že krom jiného se mi velice zamlouvá i chození po horách! Přechod Krkonoš byl natolik inspirativní, že jsem do hor na konci léta ještě několikrát vyrazil – o tom ostatně poreferuji v některém z dalších příspěvků.

Na závěr přikládám výškový profil naší túry:

Přechod Krkonoš - výškový profil

Kategorie: Spřátelené blogy

Amsterdam - výlet do města na grachtech

Pavlův blog - 13. Říjen 2011 - 6:27

Výlet do atraktivní metropole v ústí řeky Amstel jsem plánoval opravdu velmi dlouho. Vzpomínám si, když jsem v roce 1999 poprvé navštívil Londýn, že právě Amsterdam měl být dalším evropským hlavním městem, do kterého se vypravím. Nakonec to dopadlo jinak, mé cesty mě zavály jiným směrem, přednost dostaly vzdálenější destinace a na relativně blízký Amsterdam se nějakým záhadným způsobem pořád nedostávalo. V roce 2011 se ale dávný rest podařilo konečně napravit. Vše začalo vlastně už před Vánoci předchozího roku – s Radkou jsme vybírali dárek pro jejího bratra Davida, se kterým čas od času jezdíváme na nedlouhé fotografické výlety. Tentokrát jsme si řekli, že by nebylo špatné vyrazit někam dál za hranice naší republiky a volba nakonec padla na britského nízkonákladového dopravce Easy Jet, který nabízel zpáteční letenky do nizozemského hlavního města za poměrně zajímavých 1500Kč. Rozhodování to bylo jednoduché a tak jsme s Davidem mohli na konci dubna vyrazit do města na grachtech.

Historie

Okolo ústí řeky Amstel do zálivu Ij se ještě na začátku 12.století rozkládala bažinná oblast zvaná Aeme Stelle – Místo plné vody. Když byla ve zdejším nehostinném terénu vybudována nevelká rybářská osada, začaly okolo řeky vznikat první odvodňovací kanály a na začátku 13.století tu vyrostl také první most. Ten byl opatřen dřevěnými vraty, která měla rozrůstající se osadu chránit před vodami zálivu. Tato jednoduchá přehrada byla nazývána Aemstelledamme – přehrada na Amstelu a z tohoto slovního spojení nakonec vzniklo současné jméno města - Amsterdam.
Samotné jméno Amsterdam bylo poprvé zmíněno 24.října 1275 v dokumentu Florise V., kterým byli zdejší obyvatelé osvobozeni od placení mostního mýta. Mezi roky 1300-1306 získal Amsterdam městská práva a díky vzrůstajícímu obchodu s hanzovními městy začalo období prvního rozkvětu. V následujícím století se město dál rozšiřovalo, byly hloubeny nové kanály, a když byla v roce 1581 vyhlášena nábožensky tolerantní nezávislá Republika spojených nizozemských provincií, začali se do města stěhovat bohatí obchodníci z Flander, Hugenoti z Francie a také Židé z Pyrenejského poloostrova. Z Amsterdamu se stalo důležité obchodní centrum a na konci 16.století už bylo jedním z největších a nejbohatších měst Evropy. V následujícím století z Amsterdamu odplouvaly obchodní lodě do Pobaltí, Severní Ameriky, Asie i Afriky, amsterdamská burza byla první na světě s nepřetržitým provozem a počet obyvatel se i přes několikero epidemií vyšplhal na 200 000. V roce 1662 byl zároveň dokončen půlkruhový systém kanálů, který je dodnes neodmyslitelným symbolem města. Ne náhodou je 17.století považováno za zlatý věk Amsterdamu.
V 18. a 19.století však prosperita města začala klesat. Důvodem byly čtyři Anglo-holandské války a hlavně obsazení Republiky spojených nizozemských provincií francouzskými vojsky v roce 1795. Ovšem již v roce 1815 bylo na Vídeňském kongresu vyhlášeno Spojené království Nizozemské a situace v Amsterdamu, který byl vyhlášen hlavním městem, se zase začala obracet k lepšímu. Poté, co na konci 19.století město zasáhla průmyslová revoluce, začalo období, které je označováno za druhý zlatý věk města. Byla postavena nová muzea, železnice, byl vyhlouben Amsterdamsko-Rýnský kanál umožňující přímé spojení s Rýnem (1892), a také Severomořský kanál, který propojil jižní pobřeží zálivu Ij a amsterdamský přístav se Severním mořem (1865-1876).
Ještě před první světovou válkou byla přistavěna nová předměstí, ale během válečného konfliktu i přes Nizozemskou neutralitu zasáhl město nedostatek základních surovin včetně pohonných hmot, což vedlo k nepokojům a zbytečným ztrátám na životech mezi obyvatelstvem. Ještě horší časy nastaly v roce 1940, kdy bylo Nizozemsko napadeno Německem. Během druhé světové války byla vyhlazena prakticky celá židovská komunita ve městě. Snad nejznámější je příběh mladé židovské dívky Anny Frank, která se v Amsterdamu skrývala, a kterou proslavil její deník, který si zde psala.
Po válce začala obnova poničeného města, byla postavena nová předměstí s mnoha veřejnými parky, a zároveň byla budována nová moderní infrastruktura včetně metra, jehož provoz byl zahájen v roce 1977.
Dnes žije v Amsterdamu přes 780 000 obyvatel. Přestože se jedná o hlavní město a zároveň kulturní i finanční centrum země, není Amsterdam sídlem parlamentu, vlády ani královské rodiny. Všechny tyto instituce totiž sídlí v Haagu. Každopádně je ale Amsterdam nejdůležitějším turistickým centrem země, městem protkaným stovkami vodních kanálů - grachtů, které mu dodávají neopakovatelnou atmosféru, stejně jako starobylé uzoučké domy na jejich březích. Kanály ze 17.století, které kolem dokola obepínají centrum města, byly dokonce v roce 2010 zapsány na seznam kulturního dědictví UNESCO.

Výlet do Amsterdamu

My s Davidem jsme do Amsterdamu vyrazili 21.dubna 2011. Po hodinu a půl dlouhém letu jsme dosedli na přistávací dráhu letiště Schiphol, pátého nejvytíženějšího evropského letiště, a mohli jsme vyrazit na nádraží, které je důmyslně umístněné v podzemí přímo pod letištěm. Našim prvním úkolem bylo zakoupit v automatu jízdenky na vlak (2×3,70€) a přepravit se na amsterdamské nádraží Centraal, které se, jak už jméno napovídá, nachází přímo v centru města. Díky preciznímu směrovému značení jsme vše našli bez problémů a dvacet minut po přistání jsme už seděli ve vlaku. Dalších dvacet minut trvala jízda na hlavní amsterdamské nádraží, kde nás výstup z podchodu nemilosrdně nasměroval vstříc tisícihlavému davu. V podvečer je už totiž centrum Amsterdamu plné lidí, kteří se jeho ulicemi valí jako rozběsněný živel, který s sebou strhává vše statické a pomalé. Před nádražím Central je obzvlášť živo, neboť se tu nachází i jeden z hlavních tramvajových uzlů a nedaleko mají svůj přístav také výletní lodě, které vozí návštěvníky po zdejších grachtech.
Další úkol zněl jasně: najít hotel Old Nickel, který jsme si zarezervovali už v zimě na webu hotels.nl. Ulička Nieuwe Brugsteeg s naším hotelem byla naštěstí od nádraží vzdálená coby kamenem dohodil, takže jsme během několika minut stáli v recepci. Respektive – pod cedulí Old Nickel jsme vstoupili do dřevěných prosklených dveří a k našemu překvapení jsme se ocitli v nějaké hospůdce (nebýt v Holandsku, použil bych trefné slovo pub), která zrovna jako recepce hotelu moc nevypadala. Tudíž jsme se otočili a šli jsme vchod do hotelu hledat o kousek dál. Jenomže amsterdamské domy zrovna nevynikají šířkou, takže jsme po několika krocích zjistili, že už vlastně stojíme před sousední budovou a že se recepce musí přece jen nacházet někde v hospodě, neboť jiných vchodů už starý dobrý Old Nickel zkrátka a jednoduše neměl. A skutečně, tamní bar byla ve skutečnosti i dobře maskovaná recepce. Postarší chlápek za barem se při sledování našich manévrů jen pobaveně usmíval, asi jsme nebyli první zmatení turisté, které jeho hospůdka zmátla. Ono je v těch amsterdamských domech opravdu po čertech málo místa, tak se s ním musí šetřit, jak jen se dá.
Po vyplnění registračních kartiček jsme dohromady za dvě noci zaplatili 155€ a vydali jsme se po uzoučkém schodišti do nejvyššího čtvrtého patra vstříc naší cimře, která se stala našim amsterdamským útočištěm. Vybalovat moc nebylo co, takže stačilo vytáhnout foťáky, hodit stativ na záda a vzhůru dolů do hospůdky, dát jedno pivko na uvítanou a hurá do nočního centra.
Naše první kroky vedly k nedalekému grachtu Voorburgwal, jenž se nachází uvnitř půlkruhového prstence kanálů, které obepínají centrum. Poprvé jsme mohli nasát atmosféru města pulzujícího životem, přestože nevelký gracht nepatří k těm úplně nejfrekventovanějším. Ale základní atributy holandské metropole se ani tady přehlédnout nedají – loďky na vodě, stovky nejrůznějších velocipédů opřených o zábradlí, nepřirozeně úzké baráčky s malebným průčelím a různorodé mosty, kterých je prý ve městě víc než 1500.
Naše večerní procházka nás postupně zavedla na náměstí Dam, kde nás trochu šokovaly pouťové atrakce zakrývající výhled na královský palác, odtud jsme pokračovali do míst, kde se řeka Amstel rozlévá do jednotlivých kanálů, abychom naši krátkou večerní exkurzi zakončili na mostě Blauwbrug. Chvíli jsme sledovali čilý ruch na grachtech, pořídili jsme nějaké ty noční fotky a pomalu jsme se vydali zpátky na základnu nabrat síly před zítřejším náročným dnem.

Tady je pro lepší přehlednost mapa s vyznačenými lokalitami, které jsme v Amsterdamu navštívili. Kliknutám na ikonku se zobrazí popis místa:

Damrak

Druhý den jsme vstali velice brzy, až jsme trochu zaskočili barmana, který nám měl přichystat snídani. Není divu, v ranní obsluze jsme bezpečně identifikovali člověka, který se při našem příjezdu z hospůdky horko těžko potácel ven v dosti podroušeném stavu. Inu těžká jsou rána opilcova, ale snídaně jsme se nakonec s malým zpožděním přece jen dočkali.
Po snídani jsme se z hotelu vydali k nedaleké zátoce Damrak, která se nachází v místě původního ústí řeky Amstel do zálivu Ij. Samotnou řeku už tady nepřipomíná prakticky nic, její koryto bylo postupně zasypáno a voda byla svedena do okolních kanálů. Zbyla pouze nevelká zátoka, která dnes slouží jako přístav pro výletní lodě, a kterou od samotného zálivu oddělují tři umělé ostrovy s hlavním vlakovým nádražím Centraal. Na západním břehu zátoky začíná stejnojmenná hlavní třída, která je jakýmsi páteřním bulvárem severní části amsterdamského centra. Na této ulici lze najít spoustu obchodů se suvenýry, fast foody i levné ubytovny. Zlí jazykové tvrdí, že jsou to hlavně lákadla na turisty přijíždějící na Centraal Station. Naopak východní nábřeží zátoky lemují typické uzoučké baráčky, nad jejichž střechami vykukuje věžička Starého kostela (Oude Kerk). Tento výjev patří v Amsterdamu k těm nejtypičtějším a nejčastěji zobrazovaným.
Hned na konci zátoky stojí nepřehlédnutelná červená budova Beurs van Berlage postavená v letech 1896-1903. Mimochodem v roce 2002 se zde konala svatba nizozemského korunního prince Viléma Alexandra. Odvrácené průčelí této budovy směřuje na malé náměstíčko Beursplei a také k velkému obchodnímu domu De Bijenkorf, který patří do řetězce holandských luxusních obchodních domů založeného v roce 1870 Philipem Goudsmitem. Řetězec má v celém Holandsku 12 domů, které se specializují především na prodej značkového oblečení. Dům na třídě Damrak v Amsterdamu je ze všech poboček nejstarší a také největší. Velice prestižní je také jeho poloha, protože stojí v místě, kde třída Damrak ústí na náměstí Dam.

Náměstí Dam

Pokud bychom hledali skutečné srdce města, pak by to bylo právě náměstí Dam, které svým tvarem připomíná zvláštně prohnutý lichoběžník, jehož delší strany směřují od východu k západu. Naopak ze severní strany náměstí rozděluje právě třída Damrak, která dál jižním směrem pokračuje pod jménem Rokin. Uprostřed východní části náměstí stojí jako hlavní dominanta Národní pomník, který tvoří 22 metrů vysoký oblý travertinový sloup z roku 1956, jehož spodní část zdobí několik plastik. Z východní strany pomník obepíná masivní zeď a k monumentu, který sám o sobě stojí na kruhovém vyvýšeném místě se šesti schody, patří ještě dvě lví sochy na kruhových podstavcích.
Dominantou západní strany náměstí je bezesporu nepřehlédnutelný Královský palác. Původně tato mohutná stavba dokončená v roce 1665 sloužila jako radnice, po obsazení nizozemských provincií francouzskou armádou v roce 1795 se však stala rezidencí Ludvíka Bonaparta a později také holandské královské rodiny. Dnes je z rozhodnutí parlamentu jedním ze tří paláců v zemi, který je k dispozici současné královně Beatrix, přestože oficiálním sídlem panovnice je palác Noordeinde v Haagu.
Hned vedle Královského paláce stojí Nový kostel (Nieuwe Kerk), další dominanta západní části náměstí. Ačkoliv se to podle jména nezdá, ten kostel zase tak nový není, protože pochází již z roku 1408. Po Starém kostelu (Oude Kerk) stojícím na břehu nedalekého kanálu Voorburgwal je to vlastně druhý nejstarší kostel ve městě. K jeho stavbě vedly čistě pragmatické důvody, neboť kapacita Starého kostela už zkrátka nestačila. Niuewe Kerk je ovšem zdaleka nejdůležitější sakrální stavbou Amsterdamu, jelikož se zde konají korunovace nizozemských panovníků a také svatby členů královské rodiny. Jako poslední zde zatím byla v roce 1980 korunována současná královna Beatrix a v roce 2002 se zde konala církevní část svatby prince Viléma Alexandra.
Dalšími dominantami náměstí Dam jsou nepřehlédnutelné budovy Muzea Madame Tussauds na jižní straně a hotelu Krasnopolsky na východě. Ovšem po té hlavní stavbě, která zde stála jako první a která dala náměstí jeho jméno, po té se už doslova a do písmene země slehla. Právě v těchto místech byla kolem roku 1270 postavena ona legendární hráz na Amstelu, které stála u zrodu současné nizozemské metropole.
V době naší návštěvy všechny stavby na náměstí nekompromisně zastínily pouťové atrakce, ačkoliv v pátek ráno zde ještě vládl klid před bouří. Úklidové čety zahlazovaly stopy po včerejším bujarém veselí, holubi se bezstarostně procházeli kolem opuštěného Národního památníku a náměstím jen tu a tam projela nějaká ta tramvaj nebo zásobovací vůz s čerstvými zásobami do obchůdků a restaurací v okolních ulicích. Jaký to rozdíl oproti večeru!

Nieuwmarkt

Slunce se jen neochotně dralo nad střechy vysokých amsterdamských domů a my jsme se vrátili ke kanálu Voorburgwal, kde jsme včera poprvé nasáli amsterdamskou atmosféru. Teď po ránu ovšem není co nasávat. A to doslova, protože hospůdky mají ještě zavřeno, a město se probouzí jen velmi pozvolna. Nezbývá než přejít most, jehož zábradlí je prakticky permanentně obsypané bicykly, a pokračovat k sousednímu rovnoběžnému kanálu Oudezijds Achterburgwal. Tento gracht je nepoměrně užší a z obou stran ho svírají ty nejužší baráčky, jaké si snad lze jenom představit.
To sousední (opět rovnoběžný) kanál Kloveniersburgswal je zase o něco širší. Na jeho břehu kotví desítky malých člunů a sem tam se objeví i nějaký ten hausbót. Zvláštnost tohoto kanálu tkví v tom, že je slepý. Zhruba v polovině cesty do zálivu Ij ho totiž přerušuje jakési volné prostranství, kam jsme právě zamířili i my. Toto prostranství vzniklo v roce 1614 a po celá staletí bylo používáno jako tržiště – tedy přesněji řečeno Nové tržiště, odtud holandské jméno Nieuwmarkt. Dominantou celého prostranství je zvláštní masivní budova s několika věžičkami. De Waag původně sloužila jako městská brána, ale když byly v 17.století středověké hradby zbourány, byla přeměněna na jakési administrativní centrum, kde probíhalo vážení zboží – holandské jméno De Waag doslova znamená Vážící dům. Tržiště s malebnými grachty (na druhé straně prostranství pokračuje kanál Geldersekade) je častým motivem fotografů a malířů. Však tu své obrazy maloval například i sám Rembrandt.
I my jsme něco málo vyfotili a pomalou chůzí jsme se kolem zdejších vyhlášených sýráren vydali zpátky na náměstí Dam, které za slunečního svitu přece jen trochu ožilo. Po ulicích se začali prohánět první cyklisté a na chodníku se začínaly nebezpečně motat japonské výpravy nevelkého vzrůstu.

Begijnhof

A tak jsme se na náměstí moc nezdržovali a vyrazili jsme do uliček jižně od tohoto prostranství. Kolem roztodivně křivolakých baráčků jsme se dostali až na nevelké náměstí Spui, které je jedním z vyhlášených amsterdamských bleších tržišť pod širým nebem. Tamní stánky tvoří vlastně jeden velký antikvariát, ve kterém se prodávají staré knihy, mapy, obrazy nebo dokonce gramofonové desky. Nás ale zajímalo jiné prostranství, které je ukryto za domy na severní straně Spui. V jednom z nich se nachází nevelký průchod, který ústí na historicky velmi vzácném místě.
Nádvoří Begijnhof je totiž nejstarším dochovaným prostranstvím ve městě. Bylo založeno někdy v dobách raného středověku a dodnes se nachází v původní výškové úrovni, to znamená metr pod povrchem amsterdamského centra. Nádvoří je asi 90m dlouhé a 40m široké. Kolem dokola jej obklopují pečlivě udržované měšťanské domy, jejichž současná podoba většinou pochází ze 17. nebo 18. století. Samotné nádvoří je však nepoměrně starší. Ačkoliv není známo, kdy přesně bylo založeno, první dochované zmínky se datují už do roku 1389. Tehdy ještě zdejší dřevěné domy omývaly vody přilehlých grachtů. Do dnešní doby se tu dochoval pouze jediný dřevěný dům, jehož vznik je datován do roku 1528. Jedná se o č.p.34, které stojí hned naproti průchodu z náměstí Spui. Vzhledem ke stáří se jedná o jeden z nejstarších dřevěných domů v celém Holandsku.
Uprostřed pečlivě udržovaného nádvoří si návštěvník nemůže nevšimnout Anglikánského kostela, který rovněž patří (jak jinak) k nejstarším budovám ve městě. Naproti kostelu se ještě nachází nevelká kaple Svatého Jana, patrona Begijnhofu, která vznikla spojením dvou bytů v roce 1671. Mimochodem, když se tak člověk porozhlédne po domech obklopující nádvoří, nelze přehlédnout jednu architektonickou zvláštnost. Každý dům má svá podlaží v jiné výšce! To znamená, že i okna v průčelí jsou u sousedních domů různě vysoko a kupříkladu byt v prvním patře jednoho domu může být klidně o metr níž než byt v prvním patře u sousedů. Je to zvláštní a při tom svým způsobem kouzelné.

Rijksmuseum

Z Begijnhofu jsme přes tržiště Spui zamířili na nábřeží grachtu Singel, abychom se pokochali výhledem na docela pěkné průčelí kostela De Krijtberg z roku 1883, který byl k vidění na protějším břehu. Tady na nábřeží jsme se také napojili na třídu Leidsestraat, která na své cestě jihozápadním směrem ven z centra postupně překonává všechny legendární kanály ze 17.století – Herengracht, Kaizersgracht a Prinsengracht. Po rušné ulici jsme tedy překonali celkem čtyři mosty a společně s houstnoucím davem, který občas jen nesnadno uhýbal projíždějícím tramvajím, jsme dorazili až na náměstí Leidseplein, jehož dominantou je věžičkami zdobená budova Městského divadla (Stadsschouwburg) postavená v letech 1892-1894.
U divadla jsme odbočili vlevo do malebné uličky Leidsedwarsstraat s mnoha kavárnami a hotýlky a po několika minutách jsme došli až na pěknou křižovatku dvou grachtů – Lijnbaansgrach a Spiegelgracht. I tyto dva kanály jsou lemovány uzoučkými baráčky, které od břehu dělí pouze jednosměrné cesty, jejichž nezanedbatelnou část zabírají cyklostezky, jak je v Amsterdamu obvyklé. Na malebné křižovatce jsme tentokrát odbočili vpravo a před námi se objevil nejen rušný kanál Singelgracht (pozor, nezaměňovat s kanálem Singel), ale především majestátní budova Holandského národního muzea (Rijksmuseum).
Při naší návštěvě Amsterdamu jsme zrovna neměli v úmyslu vymetat muzea, ale tady jsme udělali výjimku, přestože jsme neměli dopředu objednané lístky (12,50€) a museli jsme následující hodinu strávit ve frontě. Rijksmuseum totiž kromě sbírky historickým a řemeslných předmětů nabízí především kolekci maleb holandských mistrů 17.století Johannese Vermeera, Franse Halse, Jana Steena a samozřejmě také Rembrandta. Celá expozice zabírá několik pater a vrcholem prohlídky je hala, na jejíž jedné stěně je vystavena Rembrandtova legendární Noční hlídka z roku 1642 – veliké plátno o rozměrech 363 x 437cm zachycující vojenskou posádku vedenou kapitánem Cocqem. O tento obraz je mezi návštěvníky velký zájem, naštěstí je hala dostatečně prostorná a každý zájemce si může toto velkolepé dílo prohlédnout podle své chuti a zájmu. K dispozici jsou také letáky s podrobným popisem obrazu a s několika zajímavostmi, které jeho prohlížení zpestří – například se lze dozvědět, že při vystavení Noční hlídky na amsterdamské radnici byl obraz v roce 1715 ze všech stran oříznut, neboť se nevešel mezi dva sloupy. Naštěstí byla ještě v 17.století vyhotovena kopie (Gerrit Lundens) a na jejím otisku lze spatřit obraz kompletní včetně již neexistujících částí plátna.
Nepatřím mezi nějaké zaryté obdivovatele malířského umění, ale návštěva Rijksmusea rozhodně za to dlouhé čekání stála. S Davidem jsme ještě chvíli řešili dilema, zde ještě navštívit nedaleké Van Goghovo muzeum, ale nakonec jsme si řekli, že už těch obrazů bylo pro dnešek dost a vydali jsme se zpátky do centra.

Muntplein a Magere Brug

Po ulici Nieuwe Spiegelstraat jsme došli až k Herengrachtu. Bohužel daná ulice tento kanál nepřemosťuje a tak jsme museli odbočit na sousední třídu Vijzelstraat, která nás zavedla až na náměstí Muntplein, na které jsme letmo nahlédli už včera večer. Dominantou toho nevelkého prostranství mezi řekou Amstel a kanálem Singel je tzv. Mincovní věž – Munttoren z roku 1487. Tato nepřehlédnutelná vysoká stavba byla původně vybudována jakou součást městské brány, když však tato brána vyhořela, byla věž přestavěna do současné podoby s osmibokou zvonicí a hodinami směřujícími do čtyř světových stran.
Většina návštěvníků však věž pouze přejde pohledem a rovnou směřuje k jiné zajímavosti. Západní stranu náměstí Muntplein totiž omývá kanál Singlel a na jeho jižním břehu se nachází plovoucí Květinové tržiště založené v roce 1862. K dostání jsou tu sazenice rostliny všeho druhu, i když v tom nepřeberném množství samozřejmě převládají hlavně tulipány. Samotné tržiště je rozdělené do několika bloků, které jsou tvořeny jednotlivými přístřešky s obchůdky. Oko a hlavně peněženka pěstitele si tu přijdou na své a ani my jsme nezůstali pozadu a nakoupili jsme několik pytlíků s tulipánovými cibulemi. Příští rok uvidíme, jestli se tento nákup nějak pozitivně projeví také na zahradě.
Z květinového tržiště a náměstí Muntplein jsme zamířili na nábřeží řeky Amstel. Její široké koryto rozděluje čtvrti Amsterdamu jižně od centra na dvě oddělené části a hlavně tu lze spatřit jeden z nejzajímavějších amsterdamských mostů. Tzv. Úzký most (Magere Brug) je jedním z otevíracích mostů a najdeme ho na ulici Kerkstraat. Současný most sice pochází z roku 1934, ale je postaven jako kopie původního i když podstatně užšího mostu z roku 1691. Tato malebná stavba z bíle natřeného dřeva patří k nejčastěji zobrazovaným pamětihodnostem Amsterdamu. Dokonce i v noci, kdy na mostě svítí stovky žárovek.
My jsme po mostě přeběhli na protější břeh řeky Amstel a vydali jsme se k mohutné budově opery, za kterou se rozkládá další z amsterdamských bleších tržišť. Waterlooplein nabízí především oblečení, boty a nechybí dokonce ani nějaká ta vojenská výstroj a vybavení. Inu, jiné tržiště, jiný sortiment. Od „blešáku“ je to kousek k Portugalské synagoze, ale u této stavby, která je nenápadně skrytá v okolní zástavbě, jsme nezaznamenali nic zvlášť pamětihodného, a tak jsme raději vyrazili zpátky směrem k „naší“ čtvrti. Přešli jsme most přes kanál Zwananburgwal a ocitli jsme se u malebného grachtu Groenburgwal vlévajícího se kolmo do řeky Amstel. Panorama uzoučkého kanálu se vzrostlými stromy na obou březích dotvářela silueta Jižního kostela (Zuiderkerk) z roku 1611 a my jsme museli konstatovat, že jsme mezi amsterdamskými baráčky objevili jeden z vůbec nejhezčích grachtů.
Další most už překlenoval rovnoběžný a nám dobře známý kanál Kloveniersburgswal, který končí u ráno navštíveného Nového tržiště. Po nezbytném nákupu tekutin jsme nakonec došli zpátky na náměstí Dam a okolo Starého kostela jsme se dostali až do našeho hotelu, kde jsme mohli nabrat síly na další výšlap.

Východní kanály

V podvečer jsme z hotelu tentokrát zamířili na východní stranu k dosud neprobádaným kanálům. Vyrazili jsme po třídě Prins Hendrikkade a nechali se vést až k mostu přes kanál Oudeschans. Na břehu toho širokého grachtu stojí další zajímavá věž – Montelbaanstoren. Její spodní část pochází z roku 1516, kdy byla součástí městského opevnění. V roce 1606 byla dostavěna vrchní ozdobná část se dvěma zvonicemi, čímž tato kulatá věž získala svoji současnou podobu a stala se ozdobou frekventovaného kanálu s mnoha hausbóty. Nás u věže zastihl západ Slunce, takže jsme tuto dominantu mohli vyfotit i s mírně dramatickým pozadím.
Z širokého Oudeschans grachtu, který vlastně volně navazuje na kanál Zwananburgwal, jež jsme již odpoledne přecházeli u budovy opery, jsme odbočili k mnohem menším grachtům, které se nenápadně vinou mezi úzkou amsterdamskou zástavbou – Rechtboomsloot a Kromboomsloot. Leč nic přehnaně zajímavého jsme tu nabaženi celodenním brouzdáním podél vody již nezaznamenali, a tak jsme se druhým jmenovaným kanálem nechali zavést až k Jižnímu kostelu. Odtud to byl už jenom kousek na břeh řeky Amstel, který začínal za soumraku svítit všemi barvami.
Pořídili jsme tedy nějaké to podvečerní foto a protože nám u této činnosti vyhládlo, vyrazili jsme ke kanálu Kloveniersburgswal do jedné z četných restaurací. Bohužel dát si tu něco echt holandského je v pravdě nemožné, protože restaurace tu sice najdeme všeho druhu, ale holandskou ani jednu. A tak jsme zapluli k Arabům převlečeným za Italy – respektive do italské restaurace, kterou vedli Arabové. Že se nebude jednat o žádný kulinářský zážitek, to jsme samozřejmě nečekali ani náhodou a Arabové naše očekávání opravdu nezklamali. Ale aspoň jsme si po celodenním chození dopřáli teplé jídlo a hlavně jsme se nedaleko břehu řeky Amstel zchladili pivem Heineken. Značku Amstel kluci přičmoudlí samozřejmě nevedli. Proč taky, že.
Naše noční focení ještě chvíli pokračovalo u Nového tržiště, načež se v pozdním večeru naše kroky neomylně stočily do Čtvrti červených luceren, abychom na vlastní oči zkontrolovali, jak se to tady vlastně má s tou vykřičenou částí holandského hlavního města.
Musím konstatovat, že v ulicích mezi grachty Voorburgwal a Kloveniersburgswal skutečně zcela převládá osvětlení červené barvy, tudíž název čtvrti nelže ani v nejmenším. Místní ulice se do pozdní noci plní tisícihlavým davem, který pomalu korzuje od jednoho podniku ke druhému. Tu a tam se někdo zastaví před velkými výkladními skříněmi, ve kterých se vystavují děvčata, která si sem přijela trochu přivydělat nejstarším z řemesel. Většinou se prý jedná o cizinky, nizozemská děvčata tu tvoří jen nějakých 5%. Dav včetně nás ale většinou jen projde a opravdu plno jsme zaznamenali spíš v čajovnách a hospůdkách, ve kterých to pravda zavání víc trávou než dobrým pitím.
My jsme nakonec okolo půlnoci skončili v našem starém dobrém Old Nickelu. Chvíli jsme poseděli na baru, dali jsme si cider Magners a se zbytky posledních sil jsme se vydrápali nahoru do cimry, abychom nabrali síly před zítřejším závěrečným dnem v Amsterdamu.

Jordaan a západní kanály

V sobotu ráno jsme sbalili věci a po snídani jsme nadobro opustili naše amsterdamské útočiště. Bohužel i s batohy na zádech, protože nás odpoledne čekal návrat domů a my už jsme se nechtěli do hotelu v poledne zbytečně vracet.
Po třídě Prins Hendrikkade jsme tentokrát vyrazili na západ do další dosud neprobádané části amsterdamského centra. Hlavní ulice nás zavedla až k ústí kanálu Singel, kde jsme odbočili do uzoučké uličky Harlemmerstraat. Tady jsme především narazili na poštu, takže jsme mohli odeslat domů i nějaký ten pohled. Jinak se naše kroky neomylně stáčely k nedalekému kanálu Brouwersgracht, do něhož kolmo ústí ony klasické grachty ze 17.století – Herengracht, Kaizersgracht a Prinsengracht. Musím konstatovat, že těch úzkých baráčků, nevelkých klenutých mostíků a hausbótů jsme se opravdu nemohli několik následujících desítek minut nabažit a že zdejší kanály patří opravdu mezi ty nejmalebnější a nejfotogeničtější. Zvláště roh Brouwersgrachtu a Prinsengrachtu stál opravdu za to!
U Severního kostela (Noorderker), který stojí právě na břehu Prinsengrachtu, jsme odbočili dál na západ vstříc čtvrti Jordaan. V 17.století to byla dělnická čtvrť, neboť zedníci a řemeslníci, kteří se podíleli na rozšiřování a výstavbě města v jeho zlatém období, museli někde bydlet. A svůj domov většina z nich našla právě tady na západním okraji současného centra. Jordaan coby dělnická čtvrť fungovala až do 70.let minulého století, kdy se většina z jejich obyvatel přestěhovala dál na předměstí. Zůstali pouze studenti nebo umělci a čtvrť pomalu začala měnit svou tvář. Mnoho průvodců doporučuje aspoň na chvíli zabloudit v propletenci ulic této zajímavé části Amsterdamu a tak jsme se zde pokusili ztratit i my. To se sice zcela nepovedlo, ale i tak jsme si mohli aspoň na chvíli užít trochu klidu v jinak neúnavně pulzujícím městě.

Pomalou chůzí jsme došli až k úzkému kanálu Lijnbaansgracht, který je jakousi vnější hranicí širšího městského centra. Polovinu tohoto grachtu zabírají hausbóty, které tu stojí na hladině tak, jako jinde stojí domy podél ulice. A všude ticho, okolo žádný shon, žádný mumraj. Stejně tak u dvou malebných grachtů Egelantiersgracht a Bloemgracht, které jsou o něco širší, lemované vzrostlými stromy, a které protínají Jordaan od západu k východu. Oba ústí do Prinsengrachtu, čímž nás opět nemilosrdně vrhly do víru velkoměsta. Nicméně druhý jmenovaný končí na docela zajímavém místě u Západního kostela (Westerkerk).
V jeho těsném sousedství se na břehu grachtu nachází nenápadný hranatý dům, před kterým stávají nekonečné fronty lidí. Jedná se o Dům Anny Frank (Anne Frank Huis), který dnes slouží jako muzeum. Ten příběh židovské dívky Anny (celým jménem Anneliese Marie Frank) je notoricky známý, tak jen v krátkosti připomenu, že když rodina Frankových uprchla v roce 1934 před nacistickým režimem do Holandska a našla svůj domov na předměstí Amsterdamu, měl právě v tomto domě Annin otec Otto sídlo své firmy. Po okupaci Holandska se zde židovská rodina dva roky skrývala před perzekucí a pronásledováním. Anna si od 12.června 1942 vedla deník, který zachycoval události jejího života až do 1.srpna 1944. O tři dny později byl rodinný úkryt prozrazen a rodina byla deportována do koncentračního tábora Westerbork a odsud do Osvětimi a Bergen Belzenu. Z rodiny Frankových nakonec přežil pouze otec Otto, který po návratu do Amsterdamu deník získal zpět a v upravené podobě umožnil jeho vydání. Kniha „Deník Anny Frankové“ byla přeložena do mnoha světových jazyků a stala se jednou z nejčetnějších po celém světě, stejně tak je dům na břehu Prinsengrachtu jednou z nejnavštěvovanějších památek v Amsterdamu.
Bohužel ta fronta před domem byla v sobotu kolem poledne už natolik dlouhá, že nás vlastně ani nenapadlo, že bychom se podívali dovnitř a raději jsme se vydali na poslední obhlídku kanálů ze 17.století. Tu a tam jsme poseděli a pozorovali čilý ruch na hladině, neboť kanály bez ustání brázdí desítky výletních plavidel všech možných velikostí. Se zájmem jsme si prohlíželi ony uzoučké amsterdamské baráčky s traverzou a hákem ve štítě. Bez tohoto na první pohled trochu bizardního vybavení by byli zdejší obyvatelé nahraní, protože jinudy než vnějškem by do svých uzoučkých domů nedostali žádný nábytek. Kdy vyzkoušel schodiště v některé z budov jako my, pochopí.

Vzhůru k větrnému mlýnu

Hlavní amsterdamské grachty nás zavedly zpátky na třídu Leidsestraat, po které jsme korzovali už dopoledne. V naději, že ještě dokoupíme nějaké ty suvenýry, jsme ji ještě jednou prošli celou až na Leidseplein, kde jsme začali promýšlet plán na zbytek odpoledne. Chvíli jsme uvažovali nad projížďkou po grachtech, jenomže v sobotu po poledni byly všechny lodě dost přeplněné a navíc bychom zpátky do centra dorazili podstatně dříve, než bylo třeba. A tak jsme vymysleli jiný plán – na mapě u Singelgrachtu nás zaujala ikona větrného mlýna, který se měl nacházet asi 2km odsud západně od čtvrti Jordaan. Být v Holandsku a nevidět pravý větrný mlýn? To prostě nešlo a tak jsme vyrazili.
Naše cesta vedla podél Singelgrachtu na severozápad. My z našich měst nejsme moc zvyklí na to, že je chodník často rozdělen mezi pěší a cyklisty, ba dokonce že některé stezky jsou určeny výhradně cyklistům, tudíž se nám dost často stávalo, že na nás projíždějící zuřivě cinkali a my vylekaně uskakovali do stran. Někdy byl tento způsob chůze dost otravným. Nicméně jsme nakonec ve zdraví dorazili až k mostu na ulici s podivným jménem Tweede Hugo de Grootstraat. Tady jsme museli opustit Singelgracht a zahnout doleva. Překonali jsme jeden kruhový objezd a před námi se objevil otevírací most (Beltbrug) přes široký kanál Kostverlorenvaart. Z mostu už byl pěkně vidět náš cíl – větrný mlýn De Otter postavený v roce 1631. Dnešní dřevěná stavba je posledním pozůstatkem skupiny podobných mlýnů, které tady na západním předměstí Amsterdamu vyrostly na konci 17.století. Dnes už se mlýn pomalu ztrácí v okolní zástavbě, stejně jako dřevěné budovy, které jej obklopují. V budoucnu byl měl dokonce ustoupit výstavbě moderních budov a jeho replika by měla být postavena na jiném místě v Amsterdamu. Místní obyvatelé však proti tomuto záměru protestují, ale kdo ví, jestli se jim tuto pozoruhodnou pamětihodnost podaří zachránit.
My jsme nejhezčí výhled na mlýn objevili na nevelké lávce Buysbrug, která překlenuje jedno slepé rameno za velkým otevíracím mostem. Člověk se tu dostane téměř naproti dřevěné stavbě s oranžovou střechou a kolem poháněným čtyřmi velkými lopatami. Čas ale pokročil a my jsme se museli vydat zpátky do centra na nádraží.
Vrátili jsme se tedy na břeh Singelgrachtu a po ulici Rosengracht jsme okolo Západního kostela došli až k náměstí Dam. Odtud už to byl jenom kousek na Centraal Station. V sobotu už jsme nachodili pěkných pár kilometrů, takže jsme si rádi sedli do vlaku, který nás odvezl zpátky na letiště Schiphol. Musím se přiznat, že když jsme seděli na letišti, že už jsem měl co dělat dojít zkontrolovat příslušnou ceduli s odlety. Letadlo společnosti Easy Jet mělo nakonec drobné zpoždění, takže jsme se od holandské půdy odlepili až někdy před půl devátou. Vychutnali jsme si výhled na Slunce zapadající nad Severním mořem a pak už jsme nabrali kurz Praha, kde jsme dosedli za tmy okolo desáté hodiny.

Musím konstatovat, že to byl opravdu povedený výlet. Amsterdam má úžasnou atmosféru a jeho návštěva je vskutku neopakovatelným zážitkem. Pokud bych ho měl zařadit do žebříčku mezi ostatní navštívená evropská města, pak bych mu udělil pozici za Londýnem a Istanbulem, ale před Kodaní a podobnými proporcemi disponujícím Petrohradem. První návštěva Nizozemska byla tedy za mnou, ale už o dva měsíce později se uskutečnily další dvě, podstatně exotičtější exkurze na holandskou půdu ve vzdáleném Karibiku. Ale o tom zase někdy příště…

Kategorie: Spřátelené blogy