Navigace:Blogy / miguel's blog / Jak jsem si neodplivnul

Jak jsem si neodplivnul


Autor: miguel – Publikováno:23 Únor 2009

Republika
Minulý víkend jsem se konečně dostal i na další výstavu, kterou jsem měl vyhlédnutou už pár měsíců.
Od 28.října do 15.března probíhá v Národním muzeu výstava "Republika" k 70.výročí Mnichovské dohody a následně okupace republiky hitlerovským Německem.
Tato rozsáhlá (přes tisíc exponátů) a poměrně nákladná (7 milionů Kč) výstava zachycuje život v první Československé republice od jejího vzniku na konci první světové války až po její zánik před začátkem druhé války.

Život v republice, která je považována za zlatý věk české a slovenské státnosti ovšem není zachycen jen v historických dokumentech a fotografiích, ale i prostřednictvím exponátů, které nás zavedou do různých prostředí, v nichž se tehdejší život odehrával.
Autoři celou expozici rozdělili na čtyři části.
Tou první je "Nádraží" symbolizované maketami vagonu. Tady jsou exponáty věnované československému odboji během první války, legiím, snahám o vybudování národního státu a pak exponáty věnované Mnichovské dohodě a obsazení Československa Německem.
Druhá část nazvaná "Město a venkov" vtahuje návštěvníka přímo do života meziválečné republiky. Jsou zde makety knihkupectví, kavárny, módního salonu včetně dobových rekvizit. Jsou zde představeny interiéry městských bytů jednotlivých sociálních vrstev včetně podrobného popisu, jak byly byty velké, jaké měly příslušenství, atd.
Je zde například i křižovatka, kterou řídí strážník, vedle něj stojí originály automobilu a motocyklu, bokem trafika s novinami, cigaretami i reklamními plakáty a vše doplňuje film zachycující rušnou městskou ulici z konce 20.let.
Ve "vesnické" části je pak škola, kostel, koloniál, hospoda nebo sokolovna.
Další částí instalace je "Kino". Tady je prezentována prvorepubliková kultura, umění, věda, architektura nebo sport. To je doplněno kinosálem, ve kterém se promítají ukázky z dobových filmů.
Poslední částí, která se prolíná celou výstavou je "Fotoalbum". Jsou to rodinná alba fiktivní rodiny, která na svých fotografiích zachycuje všechny důležité události, k nimž během těch dvaceti let došlo.

Tolik o samotné prezentaci výstavy a teď pár vět o tom, jak se to celé líbilo mně.
Musím bohužel začít tím kritickým, protože to byly to první, co ovlivnilo můj celkový dojem.
Předně zimní otevírací doba Národního muzea, kdy se zavírá už v pět hodin odpoledne, dost zužuje okruh případných návštěvníků. Pokud člověk není důchodce nebo školák na exkurzi, tak se v týdnu na výstavu nebo vůbec do muzea nepodívá. O víkendu to je jen o něco málo lepší, protože je třeba věnovat návštěve muzea skoro celý den.
Nevím, proč aspoň jeden den v týdnu (nebo za měsíc jako Muzeum hlavního města) nemůže být otevřeno do večera...
Další "nepříjemná" věc je vstupné 150 korun. Je to sice vstupné nejen na výstavu ale do celého muzea, přesto mi to přijde moc. Chápu to u jiných výstav nebo do památek, které ve stejném nebo zpravidla i větším počtu navštěvují kromě
místních i cizinci, ale u Národního muzea mi to moc nesedí. Vždyť například Vojenský historický ústav má do svých expozic na Žižkově, v Kbelích i v Lešanech vstup zdarma. A exponáty tam jsou opravdu zajímavé.
Třetí výtka směřuje, jak se asi dalo čekat, k samotné instalaci výstavy. Vagony v úvodní části jsou jako symbol cesty ke zrození republiky a pak k jejímu zániku dobrý nápad, ale úzký prostor v místech, kde je na každé výstavě nejvíc lidí, už tak dobrý nápad není.
Popisky u vitrin s exponáty jsou pár centimetrů nad zemí, takže pro přečtení se člověk (pokud není trpaslík) musí sklonit, přičemž zacloní světlo, kterým je exponát i popisek nasvícen.
Toto vše mě hned na úvod výstavy dost rozhodilo. Když se k tomu přidala velká informační tabule umístěná přímo za sloupem, začal jsem si o autorech expozice myslet nepěkné věci.

Naštěstí exponáty byly tak zajímavé, že mne prvotní rozhořčení brzy přešlo a nevadilo mi ani to, že kvalita provedení vitrin a celé prostředí výstavy připomínalo spíš Technické než Národní muzeum.
Ocenit musím především snahu o "moderní" přístup k expozici, tzn. že kromě klasických skleněných vitrin s předměty a dokumenty tu nechyběly i audiovizuální ukázky a hlavně ta názornost zakomponování dobových předmětu do "kulis" reálného prostředí.
Zkusím si vybavit exponáty, co mne nejvíc zaujaly. Určitě to byla uniforma císaře Františka Josefa, uniforma arcivévody Ferdinanda a šaty hraběnky Chotkové, oboje potřísněné krví po atentátu v Sarajevu. Je tu i kulka, kterou byla hraběnka zabita. Z dalších uniforem určitě zaujme ta generála Eliáše nebo uniformy našich legionářů z italské, francouzské i ruské fronty.
Jsou tu třeba i Masarykovy kalhoty nebo Štefánikovy boty, stejně tak jako trosky letadla, ve kterém Štefánik zahynul.
Zajímavými exponáty jsou určitě i původní návrhy státního znaku a vlajky nebo originál návrhu prvního zákona republiky, který koncipoval Alois Rašín.
Nejvzácnějším exponátem na výstavě ovšem je Mnichovská dohoda a to v německém, anglickém a italském originále. Pouze Francouzi ten svůj nezapůjčili, protože se jim prý z archivu
nějak ztratil...

Alespoň kvůli tomuto dokumentu se na výstavu vyplatí zajít. Ostatně vtipná televizní reklama zve návštěvníky možností "plivnout si" právě na tuto dohodu, která znamenala konec první Československé republiky.
U vitrin s originály Mnichovské dohody jsem strávil docela dost času (zejména studováním přiložených map), ale bezpečnostní sklo, řada kamer a přísně hlídající ostraha mi to "odplivnutí si" nakonec nedovolila.

V hlavním výstavním sále jsem strávil skoro dvě a půl hodiny, takže na část v Hollareu věnovanou kultuře, vědě a umění už mi moc času nezbývalo.
Ale pár minut jsem nakonec musel strávit u dalších exponátů. Jako doplňková výstava, která na tu hlavní navazuje a dobře život před 70 lety dokresluje, je výstava "Hračky naší Kačky".

U plechových vláčků, plyšových medvědů, stavebnice Merkur, stolních her nebo dětských knížek, se prostě nešlo nezastavit. Navíc některé z těch knížek máme doma...

Nakonec jsem z výstavy odcházel spokojen a těch 150 korun jsem rozhodně nelitoval.
Musím ocenit i to, že autoři neukázali první republiku jako nějaký ideál demokratického a sociálního státu, za který bývá často vydávána, ale jako stát, který se potýkal s řadou problémů a který nedokázal plně využít svůj potenciál.
Vždyť i hospodářsky patřil spíš k průměru.

Zapomněl jsem se zmínit o jednom zajímavém exponátu, kterým je torzo Panny Marie z mariánského sloupu ze Staroměstského náměstí. Tři dny po vzniku republiky ho strhl dav v domnění, že jde o symbol vítězství císařských sil na Bílé hoře.
Nejenom "hrdinské" bourání symbolů minulosti ale i chamtivost, závist, touha po rychlém zisku a další hezké-české vlastnosti provázely vznik československé republiky.

Při prohlížení některých dokumentů na výstavě jsem na to musel myslet, protože těsně předtím jsem četl pár článků o Pozemkové reformě nebo o marné snaze Elisabeth von Petzold o návrácení majetku primogeniturní větve Schwarzenbergů, který nejprve zkonfiskovali Němci a pak po druhé světové válce odmítl vrátit československý stát. Ten kvůli tomu dokonce přijal protiústávní zákon "Lex Schwarzenberg".

Trochu jsem tím odbočil od výstavy "Republika", ale jistá souvislost tu je. Minimálně v tom, že tento stát od svého vzniku trpěl a trpí nedostatkem morálně silných osobností.

Tagy

Anketa

Kam mám vyrazit na příští cestu?:

Partneři