Navigace:Blogy / miguel's blog / Šamani a psychopati

Šamani a psychopati


Autor: miguel – Publikováno:22 Květen 2010

Na přednášky a promítání z cest moc nechodím. Sice se občas najsou jedinci, kteří dokáží vyprávět poutavě, ale většinou to nejsou "klasičtí" cestovatelé, ale lidi nějak "ujetí".
 Když mi proto přišla esemeska s pozváním na večer s vyprávěním o dobrodružné cestě za mexickými šamany, nebyl jsem si jistý, co za taškařici to bude.

Už když jsme se blížili k místu konání, tedy k Divadlu Čertovka na Kampě, bylo slyšet rytmické dunění rituálních bubnů. Hned nato jsem byl trochu překvapen, že všude vidím jen samé ženské. Ale ani toto, ani "varování" v programu, že budeme "očištěni" kopálovým kouřem, mne už nedokázalo odradit.

Večer Nebezemě, jak se ta akce jmenovala, byl vlastně prezentací stejnojmenného projektu, který se snaží představit Mexiko a mexickou kulturu a tradice z poněkud jiného pohledu, který se snaží "přiblížit odkaz prastarých šamanských kultur mezoamerické oblasti".

Můj názor na přenesení a zprostředkování šamanských, náboženských a jiných rituálů z prostředí jedné kultury do prostředí jiné kultury je dost skeptický. Ale chápu, že hodně lidí má potřebu hledat svou "cestu", hledat svůj "klid" a hledat nějaký "smysl", když mají pocit, že svět, ve kterém žijí, nic takového nenabízí.

Komorní prostředí maličkého divadelního sálu Čertovky vyvolávalo dojem nějakého privátního sezení tajné sekty. O to víc, když se ukázalo, že víc jak pětina posluchačů jsou účastníci oné "dobrodružné cesty", o které to vyprávění mělo být.

Hlavní postavou (téměř mystickou) Večera Nebezemě byl Zdeněk Ordelt, člověk který se cíleně věnuje mexickým indiánským tradicím a šamanským obřadům. V indiánském kroji, s chřestítky na nohou a s kloboukem s orlími pery na hlavě vypadal opravdu dost zvláštně a jeho úvodní téměř desetiminutový tanec oslavující "ducha jelena" tu jeho "zvláštnost" jen zdůraznil.

Následovaly tři hodiny promítání ne příliš zdařilých obrázků a několika krátkých fotovideí. Naštěstí šaman Ordelt k tomu dokázal dost zajímavě povídat. Vlastně to že jsem tam ty tři hodiny vydržel a že se mi to i docela líbilo, bylo dané právě tím jeho nadšením, s jakým o všem mluvil, jak se rozplýval nad "krásou" vyprahlé pustiny, nad dlouhým putováním po horách, nad trmácením v přecpaných dodávkách, nad nocováním v pustině, nad "proudy energie" na pyramidách, u tisíciletých stromů a při ceremoniích s aplikováním peyotlu nebo teonanacatlu. Každou chvíli nadšeně vzpomínal, jaké to byly "silné" a "neskutečné" pocity.

Celý večer byl pak zakončen zpěvem a bubnováním na šamanský buben potažený kůží z jelena.
V potemnělém sále bylo ovšem kromě dunění bubnu slyšet i vzlykání jedné z těch "citlivějších bytostí". Tím se dostávám k tomu, proč jsem svůj článek o tomto večeru nazval "Šamani a psychopati".
Zdeněk Ordelt totiž do Mexika nejezdí vždy sám, ale někdy bere na cesty za poznáním i další "hledače sebepoznání", lidi kteří takto třeba hledají cestu ze svých problémů.

Jako skeptik, introvert, pragmatik a realista mám na podobný způsob sebepoznávání docela jednoznačný názor. Přece jenom chodit pustinou, ládovat se meskalinem, lysohlávkama a zapíjet to pulque a mezcalem, to mi přijde víc jako cesta k psychickému zhroucení než cesta k duševní očistě...

 

Jenom ještě doplním krátkou zmínku o výstavě Karlův most 2010, kterou jsem si při čekání na Kampě prohlížel. Je to fotografická výstava dokumentující historii, proměny a současnost Karlova mostu, který právě teď prošel náročnou rekonstrukcí.

Anketa

Kam mám vyrazit na příští cestu?:

Partneři